Back to Top

Známe řešení

a umíme ho najít i pro Vás

Podívejte se, co nabízíme

Author Archives: kgpartners

Případová studie: Závěť sepsaná v duševní poruše

O co v případu šlo

Paní Marie měla dceru, syna a rodinný dům. Jak čas plynul, přibyla jí k tomu bohužel také jedná méně šťastná záležitost – neurodegenerativní onemocnění mozku (Alzheimerova choroba). I přes to však dožila v relativním poklidu. Když před třemi lety zemřela, bylo jí 87 let.

Poklid se v rodinné drama proměnil teprve po zahájení dědického řízení. Syn paní Marie ke svému obrovskému překvapení zjistil, že paní Marie necelé dva roky před svým úmrtím sepsala závěť, ve které celý rodinný dům odkázala výlučně a pouze své dceři. Dcera oproti tomu překvapena nebyla, neboť sama s maminkou v té době notáře navštívila a byla sepisu závěti přítomna. Prý si to tak maminka na sklonku života přála, neboť ke své dceři měla odjakživa tak trochu blíž.

S tím se však syn nebyl ochoten smířit. Paní Marie byla podle jeho názoru v posledních letech vážně nemocná a těžko tak byla schopná o něčem tak důležitém sama rozhodovat. Závěť proto považoval za neplatnou.

Jaké důsledky má duševní porucha jednajícího

Jednání učiněná v duševní poruše řeší § 581 občanského zákoníku. V něm se mimo jiné dozvíme, že není-li osoba v důsledku duševní poruchy schopná právně jednat, je toto její jednání neplatné. Je tomu tak proto, že duševní choroba negativně ovlivňuje schopnost nemocného rozhodovat se, domýšlet důsledky svého jednání, pochopit vůbec co činí, případně jej může činit snáze ovlivnitelným, či dokonce vše uvedené současně.

Není nezbytné, aby volní a rozhodovací schopnosti jednajícího zcela vymizely, nýbrž postačí, jsou-li v důsledku nemoci podstatným způsobem ovlivněny. Nevyžaduje se přitom, aby byla dříve či následně jakkoli omezena svéprávnost jednajícího – to má zase jiné právní následky.

Jak jsme postupovali

Poté, co mě syn paní Marie seznámil s problémem, jsme vznesli oficiální námitku neplatnosti závěti. Vzhledem k tomu, že takto významnou záležitost nebyl notář projednávající dědictví schopen sám posoudit, odkázal nás k soudu. V podané žalobě jsme poukázali na lékařské zprávy zůstavitelky a navrhli vypracování znaleckého posudku z oboru zdravotnictví.

Dcera paní Marie s tvrzením svého bratra o neplatnosti závěti tvrdě nesouhlasila. Dle jejího názoru byla paní Marie až do své smrti v dobré mentální kondici. Čas od času sice zapomínala, ale to se někdy starším lidem stává. O sepsání závěti údajně paní Marie mluvila opakovaně a rodinným domem chtěla odměnit svoji dceru za to, že se o ní na sklonku života více zajímala.

Posouzení duševního stavu zůstavitele je po odborné stránce tak složité, že se soud neobejde bez vypracování znaleckého posudku. Ten také soud v souladu s judikaturou zadal.

Znalec při zpracování vyšel především ze soudobé lékařské dokumentace. Z ní vyplynulo, že paní Marie skutečně trpěla Alzheimerovou chorobou ve středně těžkém stádiu. Nemoc se v průběhu let neustále zhoršovala a znalec tak dospěl k závěru, že v době podpisu závěti byla paní Marie chorobou stižena natolik, že již nebyla schopna závěť informovaně a s vlastním svobodným rozmyslem sepsat. Tyto své závěry pak znalec potvrdil a vysvětlil i při svém výslechu před soudem.

Pro soud byl následně při rozhodování znalecký posudek alfou i omegou. Vzhledem k tomu, že závěry znalce posoudil jako odůvodněné, věrohodné a podložené a jeho posudek byl formálně bezchybný,  dospěl soud k závěru, že závěť paní Marie je skutečně neplatná a sourozenci budou dědit na základě zákonné posloupnosti, tedy v tomto případě rovným dílem.

Debriefing

Podobné situace se nezřídka kdy stávají nejen v rámci rodiny. Není to tak dávno, kdy před soudem stanula organizovaná skupina podvodníků, kteří se zaměřovali právě na seniory, které připravili doslova i o střechu nad hlavou.

Zpětně nahlíženo bych tak klientům doporučil hlavně nepodcenit prevenci a o své blízké se pravidelně zajímat. Máte-li podezření, že by někdo z nich mohl vlivem stáří či nemoci více tíhnout k neuváženým rozhodnutím, můžete zvážit některá podpůrná právní opatření (podpůrce, opatrovník apod.). Pokud už k nějakému problému dojde, vyhledejte konzultaci s odborníkem raději dříve než později.

Mgr. Christian Grym, LL.M.
advokát

Povinnosti osob v souvislosti s přijetím zákona č. 171/2023 Sb., o ochraně oznamovatelů

Dne 20. 6. 2023 bylo ve Sbírce zákonů a mezinárodních smluv uveřejněno znění zákona č. 171/2023 Sb., o ochraně oznamovatelů, kterým se plní transpoziční povinnost České republiky vůči směrnici Evropského parlamentu a Rady (EU) 2019/1937 o ochraně osob, které oznamují porušení práva Unie. S výše zmíněným zákonem vstoupil v platnost také „pozměňovací“ zákon č. 172/2023 Sb., který uvádí změny jednotlivých zákonů, kterých se přijetí zákona o ochraně oznamovatelů týká. Nová zákonná úprava (o ochraně oznamovatelů) zavádí nový režim ochrany oznamovatelů protiprávního jednání (tzv. „whistleblowerů“). Účinnosti se tento zákon a s tím související novely jednotlivých zákonů dočkaly dne 1. 8. 2023.

Oznámení ve smyslu zákona o ochraně oznamovatelů obsahuje informace o možném protiprávním jednání, k němuž došlo nebo má dojít u osoby, pro niž oznamovatel vykonával nebo vykonává práci nebo jinou obdobnou činnost. Za tuto obdobnou činnost zákon považuje taktéž službu, dobrovolnickou činnost, samostatnou výdělečnou činnost aj). Pokud jde o obsah oznámení, zákon o ochraně oznamovatelů pokrývá všechny trestné činy a protiprávní jednání v oblasti finančních institucí, daně z příjmů právnických osob, předcházení legalizaci výnosů z trestné činnosti a financování terorismu, ochrany spotřebitele a bezpečnosti atd. Oznámení přitom, až na výjimky jako například výkon právnických profesí, nebude porušením povinnosti zachovávat mlčenlivost.

Základní ochrana oznamovatelů se zavádí zejména prostřednictvím zákazu tzv. odvetných opatření v závislosti na oznámení protiprávního jednání. Pokud oznamovatel určité protiprávní jednání oznámí, nesmí být konfrontován formou odvetných opatření ve smyslu zákona o ochraně oznamovatelů, čímž se myslí jakékoliv jednání nebo opomenutí, které bylo vyvoláno v důsledku učinění oznámení, a které je způsobilé oznamovateli přivodit újmu (např. snížení mzdy či platu nebo výpověď z pracovního poměru).

Zákon o ochraně oznamovatelů také mimo shora uvedené stanovuje povinnost zavést tzv. interní oznamovací systém se stanoveným procesem projednání oznámení. Povinnost zavést vnitřní oznamovací systém je obligatorní nejen pro osoby povinné ve smyslu AML zákona (jako jsou úvěrové a finanční instituce, banky, osoba s povolením poskytování investičních služeb, osoba nakupující a prodávající nemovitosti, dražebníci, realitní zprostředkovatelé atd.) ale také pro zaměstnavatele, kteří zaměstnávající více než 50 zaměstnanců, a pro všechny veřejné zadavatele podle zákona č. 134/2016 Sb., o zadávání veřejných zakázek.

K zavedení interního oznamovacího systému bude podle zákona o ochraně oznamovatelů zpravidla zapotřebí určení, zda je subjekt povinnou osobou (viz výše), a pokud ano, zda bude systém sám spravovat či bude systém s jinou osobou sdílet, či tuto jinou osobu spravováním systému pověří (pověřit jinou osobu či systém sdílet s jinou osobou může zaměstnavatel s méně než 250 zaměstnanci). Dále je nutné jmenovat příslušnou osobu ke spravování interního oznamovacího systému a proškolit ji dle uvedeného zákona, přičemž je žádoucí, aby touto osobou byl zaměstnanec povinné osoby, případně kdokoliv v obdobném vztahu. Velmi významným krokem k zavedení systému bude vydání vnitřního předpisu upravující jeho provozování (v praxi se tak bude jednat o předpis upravující podání oznámení, prošetřování oznámení a přijímání nápravných a preventivních opatření, optimálně explicitně se vyjadřující k odvetným opatřením). V neposlední řadě je nutné také informovat a proškolit ostatní zaměstnance o uvedeném procesu.

Pro povinné subjekty, s výjimkou veřejných zadavatelů, zaměstnávající nejméně 50 a zároveň méně než 250 zaměstnanců platí podle § 29 zákona o ochraně oznamovatelů povinnost zřídit interní oznamovací systém nejpozději do 15. prosince 2023.

Korektně spravovaný a zavedený vnitřní oznamovací systém může předejít případným škodám ve vnitrokorporačním měřítku, hrát důležitou roli v případě správního či trestního řízení, ale může být též vyžadováno ze strany různých finančních a úvěrových institucí, veřejných zadavatelů, investorů či partnerů.

Mgr. Tomáš Weigel
advokátní koncipient

Publikováno pro Právní prostor dne 31.8.2023:

https://www.pravniprostor.cz/clanky/ostatni-pravo/povinnosti-osob-v-souvislosti-s-prijetim-zakona-c-1712023-sb-o-ochrane-oznamovatelu

Dočkáme se novely trestního řádu?

Už to bude takřka 10 let od počátku prací na novém trestním řádu. V průběhu rekodifikace zákona č. 141/1961 Sb. se však až donedávna žádné průlomové práce neuskutečnily. Hlavním důvodem byly několikačetné změny ve složení odborných komisí i jejich vedení, jakož i určitá nechuť se do takto rozsáhlého projektu vůbec pouštět. S nástupem vlády Petra Fialy však dochází k mírnému posunu vpřed.


Vývoj legislativních prací

Novou hlavou rekodifikačního celku se začátkem roku 2019 stal doktor Jiří Říha, soudce Nejvyššího soudu. Za účelem seznání veřejnosti a odborníků z akademické půdy s pracemi na novém trestním řádu byly na Právnické fakultě Univerzity Karlovy v Praze zřízeny takzvané ,,rekodifikační čtvrtky“. Ty měly fungovat jako debatní semináře týkající se témat stěžejních změn v připravované verzi trestního řádu. Právě z rukou vedoucího prací na trestním řádu byla předložena pracovní verze nového paragrafového znění za účelem veřejné diskuze.

V dubnu 2023 proběhlo zasedání ústavněprávních výborů Senátu a Poslanecké sněmovny v Kroměříži. Jeho účastníci dospěli k názoru, že dosavadní práce jsou nedostatečné z důvodu absence jakýchkoliv znatelných reforem. Další ránou pro tým doktora Říhy byl i příklon představitelů ústavněprávních celků k novelizaci trestního řádu postupně v podobě dílčích novel a prováděcích předpisů (tedy nikoli jednou komplexní novelou). Podle doktora Říhy je však tato metoda nevhodná, jelikož v praxi bude způsobovat potíže při aplikaci.

K věci se v květnu 2023 vyjádřil ministr spravedlnosti Pavel Blažek, který konstatoval, že by bylo sice velmi přínosné sepsat nový trestní řád, nicméně to pokládá za nereálné, zejména kvůli rozporuplným názorům v Poslanecké sněmovně. I podle něj by se měl výbor přiklonit spíše k taktice vícečetných novelizací starého řádu, neboť to je způsob, kterým lze vyřešit alespoň ty největší problémy, které ve společnosti zastaralý trestní řád momentálně způsobuje.


Navrhované změny

Co se jednotlivých změn týče, jedná se o poměrně komplexní problematiku. Novelizace má za cíl řešit především délku jednotlivých soudních sporů, nedostatek dovolacích důvodů a problematiku žalob ze strany státního zastupitelství. Změnit by se však měla i samotná systematika celého zákona.

Takzvaný „soudní ping pong“, kdy si soudy první instance a soudy odvolací tam a zpět vrací jednotlivé případy a jejich délka se tak značně prodlužuje, by mohla omezit změna současného apelačního principu v rámci odvolání. Možnosti dovolání budou pro strany řízení rozšířeny, naopak zmizí možnost stížnosti pro porušení zákona.

Co se role státního zastupitelství týče, v rámci novelizace by mělo dojít ke zvýšení důkazní povinnosti na straně obžaloby. Jednotlivé případy totiž často končí před soudem neoprávněně či předčasně a bez dostatečně shromážděného důkazního materiálu. Podle nejvyššího státního zástupce Igora Stříže je tomu tak proto, že státní zástupci raději podají nekvalitní a dostatečně nepodloženou obžalobu, než aby museli nejvyššímu státnímu zastupitelství zdůvodňovat svoje kroky. V budoucnu by se tak pro státní zástupce měla zvýšit odpovědnost v podobě posílení zásady oportunity.

Určité změny by však měly mít dopad i na advokátní komoru. Změnit by se totiž měly kupříkladu podmínky při prohlídkách prostor, ve kterých je vykonávána advokacie. Namísto dosavadního řešení, kdy o tom, zda jednotlivé materiály podléhají advokátní mlčenlivosti rozhoduje Česká advokátní komora, by napříště měl rozhodovat soudce. To je však postup, který zásadním způsobem narušuje advokátní mlčenlivost, neboť by mohl vést i k tomu, že si orgány činné v trestním řízení budou „chodit pro důkazy k advokátům“.


Dočkáme se novely?

Rekodifikace zastaralého trestního řádu je v mnoha ohledech potřeba. Aktuálně to však vypadá, že se komplexní novely v brzké době nedočkáme. Spíše nás čeká řada dílčích novelizací, které přispějí ještě větší fragmentaci již tak roztříštěného trestního řádu.

Lukáš Tláskal
právník

Novela zákoníku práce je na spadnutí

S ohledem na potřebu urychlené transpozice směrnic Evropské unie musí náš dosavadní zákoník práce účinný od r. 2007 projít celou řadou novelizací, které budou postupně vcházet v platnost v průběhu roku 2023. Avizovaná poslední novelizace by pak měla být účinná od 1.1.2029. Zmíněné změny se budou týkat zejména dohod o pracích konaných mimo pracovní poměr (tj. DPP a DPČ), home office, ale také digitalizace dokumentů. Smyslem novelizace je nutnost transpozice směrnic Evropské unie, prohloubení ochrany zaměstnance před zaměstnavatelem a umožnění větší flexibility pracovně-právních vztahů.

 

Dohody o pracích konaných mimo pracovní poměr

Co se dohod o pracích konaných mimo pracovní poměr týče, dochází zde k mnohým změnám, které však mohou pro celou řadu zaměstnavatelů přinést komplikace. Na druhé straně tzv. „dohodáři“, tedy zaměstnanci vykonávající práci na základě dohody o provedení práce nebo dohody o pracovní činnosti, se mohou od začátku roku 2024 těšit kupříkladu na dovolenou na zotavenou. Podmínky pro přiznání dovolené a její následné uplatnění budou totiž pro „dohodáře“ obdobné jako pro zaměstnance na hlavní pracovní poměr.

Kolik bude každému „dohodáři“ náležet hodin dovolené však bude individuální, v závislosti na tom, kolik hodin tento zaměstnanec za kalendářní rok odpracuje. Výpočet dovolené má být proveden vždy na konci kalendářního roku, či při skončení dohody. Z počátku však bude platit, že pro účely dovolené bude délka pracovní doby činit 20 hodin týdně.

Nadále si „dohodáři“ jejichž právní vztahy se zaměstnavatelem založené dohodami trvaly v posledních 12 měsících alespoň 180 dní budou moci zažádat o trvalý pracovní poměr. Přechod z dohody na hlavní pracovní poměr je samozřejmě možný i za současné právní úpravy, novela však zaměstnavateli ukládá povinnost poskytnout žádajícímu zaměstnanci na jeho žádost odůvodněnou písemnou odpověď do jednoho měsíce od podání žádosti.

Pro „dohodáře“ dále bude platit rovněž právní úprava příplatků za směnnost, práci ve svátek i přesčasy. V případě, kdy „dohodář“ přispívá na nemocenské pojištění, mu bude vznikat i nárok na ošetřovné. Nově však „dohodáře“ čeká i nárok na ošetřovné při péči o nemocného člena rodiny.

Co pro zaměstnavatele bylo dosud velmi výhodné, byla flexibilita, jakou mohli s „dohodáři“ nakládat v rámci rozvržení a plánování pracovní docházky. I tato oblast však bude díky novele zásadně dotčena. Zaměstnavateli bude uložena povinnost rozvrhovat zaměstnanci na dohody pracovní dobu, a to nejméně 3 dny předem. S tím pak souvisí, že zaměstnanci na dohody budou podléhat právní úpravě překážek v práci, ať už na straně zaměstnavatele či zaměstnance.

Novela celkově směřuje k tomu, aby dosavadní dohody o pracích konaných mimo pracovní poměr více přiblížila právní úpravě pracovního poměru, a to především z hlediska práv zaměstnanců. Dohody jsou ostatně dlouhodobě vnímány spíše jako nástroj pro obcházení práv zaměstnance. Na druhé straně však vlivem zvyšujících se nároků kladených na zaměstnavatele může nová právní úprava dohod vést ke znevýhodnění brigádních zaměstnanců, především studentů či seniorů.


Home office

Novela rovněž reaguje na potřebu právně regulovat práci konanou z domu. Některé skupiny zaměstnanců, zejména rodiče, kteří v domácnosti pečují o dítě mladší 15 let, těhotné ženy i zaměstnanci pečující o osoby závislé na péči, budou mít na home office nárok automaticky.

Co se kompenzace nákladů home office či příspěvku na ušlé energie týče, nová úprava zákoníku práce počítá i s fakultativní paušální částkou, která může být zaměstnanci vyplácena za každou odpracovanou hodinu. Jedná se o kompenzaci zvýšených nákladů na elektřinu, vodu, vytápění apod., které v důsledku práce z domu pravidelně vznikají. Zaměstnavateli a zaměstnanci však bude necháno na zváženou, zda takovou náhradu ujednají.

Tato paušální náhrada nebude do výše 2,80 Kč za hodinu podléhat dani z příjmu, přičemž tato hranice bude stanovována vždy nově pro každý kalendářní rok.


Digitalizace

Důležitým krokem směrem k digitalizaci pracovněprávních vztahů je možnost zasílat pracovně-právní písemnosti prostřednictvím e-mailu na adresu zaměstnance. Zaměstnanci bude možno v digitální podobě nově zasílat rovněž např. výpověď, okamžité zrušení pracovního poměru, mzdový výměr, či jiné důležité dokumenty. K tomu bude třeba výslovného písemného souhlasu zaměstnance, který bude udělen na samostatném dokumentu, ve kterém bude současně uvedena konkrétní e-mailová adresa zaměstnance. Musí přitom jít o soukromou adresu zaměstnavatele, která není v dispozici zaměstnavatele (tedy např. firemní e-mail). Novela rovněž zavádí fikci doručení na e-mail, která nastává 15. dnem po jeho odeslání.


Lukáš Tláskal
právník

Novinka v katastru: Osvědčení, že jednotka je v souladu se stavebním povolením nebo kolaudací


🔴 Další novinkou v katastru nemovitostí od 1.1.2023 je upozornění o tom, že jednotka je vymezena v souladu se stavebními předpisy.

🔴 Zápis se bude týkat každé jednotlivé jednotky, nikoli bytového domu jako celku.

🔴 Upozornění má být zapisováno podle osvědčení, které vystaví příslušný stavební úřad. Jeho obsahem bude skutečnost, že prohlášení vlastníka vymezujícího jednotku je v souladu s příslušným rozhodnutím stavebního úřadu.

⚔ V současné době existuje v praxi problém, že do prohlášení vlastníka o rozdělení domu na bytové jednotky je možné uvést údaje, které neodpovídají skutečnosti (především o výměře jednotky a případně i o povoleném způsobu užívání jednotky). Katastrální úřad totiž zpravidla nemá způsob, jak tyto skutečnosti ověřit.

🔴 Zákonodárce si od této novinky slibuje zvýšení právní jistoty kupujících (též v kombinaci se zápisem o podlahové ploše jednotky, který bude v katastru také nově evidován).

Výměra jednotky bude nově zapsaná v katastru

🔴 Podle novely katastrální vyhlášky č. 346/2022 Sb. bude od 1.1.2024 v katastru nemovitostí nově evidovaná podlahová plocha bytu nebo nebytového prostoru (§ 15 odst. 3 písm. c) katastrální vyhlášky)

🔴 Podlahové plochy budou evidovány podle toho, co je uvedeno prohlášení vlastníka, nebo jiné listiny, která byla podkladem pro zápis jednotky (např. smlouvy o výstavbě).

🔴Tyto údaje budou katastrální úřady zapisovat z moci úřední, a to jak zpětně u již existujících jednotek, tak i u všech nově zapisovaných.

👉 Tato novinka v praxi poslouží především kupujícím a realitním zprostředkovatelům, kteří už nebudou muset podlahovou plochu ověřovat ze sbírky listin katastrálního úřadu.

Povinnost advokáta odhadnout budoucí náklady právních služeb

Dne 12. 1. 2023 zveřejnil Soudní dvůr Evropské unie (dále jen „Soudní dvůr“) část svého rozhodnutí sp. zn. C‑395/21, ve kterém se věnuje problematice spotřebitelských vztahů při poskytování právních (a dalších) služeb. Rozhodnutí se zaměřuje na povinnost jasnosti a srozumitelnosti sdělení ve vztahu ke spotřebitelům dle čl. 5 Směrnice Rady 93/13/EHS ze dne 5. dubna 1993 o nepřiměřených podmínkách ve spotřebitelských smlouvách (dále jen „Směrnice“) a na následky nedodržení této povinnosti ze strany podnikatele.

Po skutkové stránce došlo v uvedeném sporu zhruba k následujícímu. Spotřebitel uzavřel s advokátem několik smluv o poskytování právních služeb. V rámci těchto smluv byla sjednána hodinová odměna za poskytované služby, avšak bez uvedení předpokládaných budoucích nákladů či časového rozsahu služeb. Spotřebitel následně neuhradil odměnu vyúčtovanou advokátem a ten se jejího uhrazení domáhal u soudu. V rámci tohoto soudního řízení ale byla advokátovi přiznána pouze část účtované odměny. Spor se tak dostal až před litevský Nejvyšší soud, který se zabýval platností ujednání o odměně obsaženého v rámci smlouvy o poskytování právních služeb uzavřené s advokátem. Litevský Nejvyšší soud se následně obrátil na Soudní dvůr s otázkou výkladu ustanovení Směrnice zabývající se srozumitelností smluvního ujednání o odměně, jehož porušení by veslo k neplatnosti smlouvy o poskytování právních služeb.


Právní otázky řešené Soudním dvorem Evropské unie

Soudní dvůr se v rámci zveřejněné části rozhodnutí zabýval dvěma otázkami. V prvé řádě šlo o posouzení, zdali uvedení hodinové sazby bez rozsahu poskytovaných služeb představuje jasné a srozumitelné sdělení pro spotřebitele ve smyslu ustanovení čl. 5 Směrnice. Následně se soud zabýval otázkou dopadu významu případné nejasnosti nebo nesrozumitelnost na rozhodování soudu.


Jasnost a srozumitelnost ujednání o odměně advokáta

Právním základem sporu je požadavek na transparentní smluvní ujednání, který je uveden ve čl. 4 odst. 2 a rovněž ve čl. 5 Směrnice. K tomu, aby byl tento požadavek naplněn, je zapotřebí, aby ještě před uzavřením smlouvy měl spotřebitel možnost posoudit veškeré ekonomické dopady pro něj ze smlouvy vyplívající. Dle názoru Soudního dvora přitom nepostačí, jsou-li ujednání se spotřebitelem po gramatické a formální stránce srozumitelná, ale je rovněž zapotřebí, aby spotřebitel rovněž v dostatečné míře chápal jejich možné budoucí dopady.

Dle Soudního dvora pak nemůže dojít k naplnění tohoto imperativu v případě, že ve smlouvě o poskytování právních nebo jiných služeb bude uvedena pouze hodinová sazba bez časového odhadu nebo způsobu, jak určit alespoň přibližně konečnou budoucí cenu poskytovaných služeb. Smlouva nebo smluvní ujednání o ceně poskytovaných služeb neobsahující alespoň přibližný časový rámec tak dle Soudního dvora nejsou jasné a srozumitelné, protože spotřebiteli neumožňují učinit informované ekonomické rozhodnutí.


Právní dopady netransparentního ujednání

Jaký dopad má tato nejasnost či nesrozumitelnost při posuzování nároku advokáta na uhrazení odměny však dle rozhodnutí Soudního dvora nezávisí pouze a výhradně na otázce jasnosti a srozumitelnosti. Aby bylo možné posoudit přiměřenost a na ní navazující platnost takového ujednání o odměně, musí se soudy při rozhodování zabývat také otázkou, zdali advokát (podnikatel) jednal v dobré víře vůči klientovi (spotřebiteli) a zdali takové ujednání způsobuje významnou nerovnováhu v neprospěch spotřebitele. Ujednání hodinové sazby bez uvedení časového rámce proto není bez dalšího zneužívající, ale je vždy třeba zkoumat i další aspekty smluvního vztahu. Národní úprava sice dle Soudního dvora může stanovit, že jakékoliv nejasné a nesrozumitelné jednání ve vztahu se spotřebitelem je bez dalšího neplatné. Taková úprava však v rámci českého právního řádu přijata nebyla.

Dojde-li však soud k závěru, že je takové ujednání o odměně v rámci spotřebitelského vztahu nepřiměřené, má povinnost takové ujednání neaplikovat, ledaže by se proti jeho neaplikaci spotřebitel ohradil. Jestli pak s ohledem na neplatnost ujednání o ceně musí dle národních právních předpisů zaniknout i smlouva o poskytování právních nebo jiných služeb, nebrání Směrnice zneplatnění smlouvy o poskytování služeb jako celku. To pak platí i v případě, že by ve výsledku podnikateli nevzniklo právo na jakoukoliv odměnu. Soud pak v takovém případě může nahradit neplatné ujednání pomocí odpovídajícího zákonného ustanovení, pokud by se zrušením celé smlouvy dostal spotřebitel do nevýhodné pozice. Soudní dvůr nicméně zakazuje nahrazení nepřiměřeného ujednání uvážením soudu o hodnotě poskytnutých služeb.


Důsledky rozhodnutí Soudního dvora Evropské unie pro advokátní praxi

Po dlouhá léta bylo účtování odměny za poskytované právní služby pomocí hodinové sazby alfou a omegou. V poslední době je ale možné na trhu advokátních služeb zaznamenat pozvolný odklon od hodinové sazby směrem k transparentnějším formám odměňování. Mám za to, že důvody pro tento posun v zásadě kopírují odůvodnění glosovaného rozhodnutí Soudního dvora.

Samotná hodinová sazba skutečně poskytuje klientovi jen omezené informace o možných budoucích nákladech právních služeb. Klient ostatně nemůže vědět, kolik času advokát nad jeho případem stráví. Samotné účtování hodinovou sazbou je tím absurdnější, pokud si uvědomíme, že schopný a zběhlý advokát nad stejnou záležitostí stráví podstatně méně času než jiný kolega bez předchozích zkušeností. Zcela samostatnou kapitolou je pak otázka toho, jaké činnosti jsou stran jednotlivých advokátů účtovány (účtujete klientům založení spisu?).

Osobně se domnívám, že v rámci nesporné agendy by měla být hodinová odměna sjednávána spíše výjimečně. Vede mě k tomu předně názor, že při vyřizování nesporné právní agendy není podstatný rozdíl mezi poskytováním právních a jakýchkoli jiných služeb. Lze-li dopředu odhadnout náklady na služby grafika, překladatele, účetního, nebo třeba automechanika, nevidím mnoho důvodů, pro které bychom se jako advokáti měli vydávat na cestu nepředvídatelného ujednání o hodinové odměně.

Úvahy o transparentním a pevném odměňování však dostávají vážné trhliny v případě, kdy ani pro samotného advokáta není objektivně možné rozsah a náročnost právního zastoupení předem odhadnout. Takové situace nastávají častěji v rámci sporné agendy. V té mnohdy závisí budoucí rozsah sporu na okolnostech, které nejsou strany schopné předpovídat ani ovlivnit. Předpokládám, že každý advokát se setkal s „prostými“ kauzami, ve kterých nakonec deset let opakovaně rozhodovaly všechny stupně.

Soudní dvůr v citovaném rozhodnutí uvádí jistý návod, jak se s podobnými situacemi ve vztahu ke klientovi vyrovnat. K naplnění požadavku transparentnosti by mohlo postačovat, pakliže advokát svému klientovi sdělí alespoň odhad předpokládaného či minimálního počtu hodin potřebných k poskytnutí právní služby, nebo pakliže se advokát zaváže zasílat klientovi v pravidelných intervalech výkazy s uvedeném počtu odpracovaných hodin. Druhý z uvedených požadavků je z pohledu advokátní praxe poměrně standardní. Snaha předem odhadnout minimální počet hodin nezbytných k vedení soudního sporu však svou vypovídací hodnotou odpovídá věštění z čajových lístků. 

V prostředí českého práva považuji za problematickou rovněž hrozící sankci neplatnosti ujednání o odměně advokáta. V tuzemské právní úpravě by samotná neplatnost ujednání o ceně nezpůsobila neplatnost celé smlouvy (jak naznačuje Soudní dvůr). Odměna za poskytnuté právní služby by ale v takovém případě musela být určena dle vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (dále jen „advokátní tarif“). Takto určená odměna však zpravidla bude ještě více nepředvídatelná než odměna hodinová. Ani účtování dle advokátního tarifu pak dle mého nenaplňuje požadavek transparentnosti ve smyslu Směrnice.

V reakci na rozhodnutí Soudního dvora lze přinejmenším doporučit, aby advokáti účtující hodinovou sazbou nejpozději do smluv o poskytování právních služeb vtělili určitou formu odhadu budoucího rozsahu právních služeb. V úvahu připadá např. maximální rámec služeb, o jehož vyčerpání bude klient bezprostředně informován (time cap). Tam ovšem narážíme na problém, že v případě překročení takového odhadu nedává zákon o advokacii v platném znění advokátovi možnost smlouvu o poskytování právních služeb vypovědět. Advokát pak nemá ani možnost přestat další služby klientovi poskytovat, neboť by se tím vystavoval riziku náhrady škody. Překročení advokátem stanoveného odhadu rozsahu právních služeb a následná nevůle klienta – spotřebitele tento časový rámec smluvně navýšit nemůže být s ohledem na předpisy vztahující se ke spotřebitelským vztahům platně sjednaným důvodem pro odstoupení od smlouvy ze strany podnikatele. V rámci sporné agendy tak není time cap ideální.

Spíše, než stanovení maximálního rozsahu právních služeb se proto jeví vhodnějším ujednávat rámec služeb, o jehož překročení bude klient informován. Takový postup lze sjednat i opakovaně (např. po každých započatých 50 hodinách právní služby). Uvedený postup pak lze do značné míry nahradit prostřednictvím pravidelného výkazu, kterým advokát informuje klienta o rozsahu již poskytnutých služeb, či pravidelnou fakturací, například na měsíční bázi. Toto řešení však naráží na problém, kdy rozsah právních služeb v jednom časovém období výrazně překročí období předchozí.

Transparentnosti smluvních ujednání o odměně advokáta může též pomoct, pakliže advokát klienta (spotřebitele) informuje o tom, jaké činnosti jsou pro účely účtování považovány za právní služby. Lze se tak vyhnout především sporům o (ne)účtování telefonických a e-mailových porad klienta s advokátem, studium judikatury, náhrad za ztrátu času při cestě na úkony, či různé služby administrativního charakteru.

Je však třeba upozornit rovněž na to, že otázky odměňování advokáta nemohou být překážkou vedení sporu jako takového.

Tento obrázek nemá vyplněný atribut alt; název souboru je 01-kopie-970x1024.jpg.

Mgr. Christian Grym, LL.M.
advokát

Publikováno pro Advokátní deník dne 19.1.2023:

Případová studie: Zrušení výživného na dospělé dítě

O co v případu šlo

Zhruba v půlce roku 2022 se na mě se svým případem obrátil pan Jiří. Vylíčil mi, že je rozvedený a se svoji bývalou manželkou mají zletilého syna. Syn byl po rozvodu svěřen do výlučné péče matky a otci bylo soudem uloženo platit k rukám matky (a později zletilého syna) výživné ve výši 7.000 Kč měsíčně, které řádně platil posledních 10 let. Synovi je 27 let a v červnu konečně po 8 letech dokončil studium marketingu na vysoké škole. Otec tak výživné přestal platit.

Hned v srpnu mu však přišel dopis od exekutora, ve kterém otci oznamuje, že na návrh syna zahajuje exekuční řízení k vymožení dlužného výživného. Následně otci postihl bankovní účty i mzdu u zaměstnavatele.

Z exekučního návrhu se otec dozvěděl, že syn sice studium marketingu v červnu 2022 skutečně ukončil, avšak hned od dalšího akademického roku nastoupil ke studiu novému, tentokrát v oboru informatika a management.

Kdy zaniká vyživovací povinnost

Vyživovací povinnost rodičů trvá po dobu, po kterou dítě není schopno se samo živit (§ 911 občanského zákoníku). Není omezena žádným konkrétním věkem, nezaniká tedy ani dovršením 26 let. Stav odkázanosti na výživu rodičů zpravidla trvá po dobu, po kterou se dítě soustavným studiem připravuje na výkon svého budoucího povolání.

Ne po každé studium však automaticky trvá právo na výživné. Studium především nesmí být samoúčelné, tedy takové, kterým si zletilý potomek pouze prodlužuje mládí na účet povinného rodiče. Stejně tak nelze klást rovnítko mezi snahou o dosažení osobního nebo profesního cíle a dosažením schopnosti se samostatně živit. Přesně to se pak může uplatnit v případě studia na více vysokých školách, nebo v případě navazujícího doktorského studia.

Vyživovací povinnost zaniká sama ze zákona a není tedy nutné o zániku vyživovací povinnosti rozhodnout soudně. Pokud však je výživné stanoveno soudním rozhodnutím a na zániku vyživovací povinnosti není mezi rodiči a dítětem shoda, je možné podle požádat o zrušení vyživovací povinnosti soud. Jedině návrhem na zrušení vyživovací povinnosti je ostatně možné vyhnout se situaci, do které se dostal v našem případě pan Jiří.

Jak jsme postupovali

Z informací podaných ze strany otce jsem pojal podezření, že by se mohlo jednat právě o případ, kdy vyživovací povinnost k dospělému synovi již ze zákona zanikla. Studiem na další vysoké škole si ostatně syn svou již dosaženou kvalifikaci nijak nezvyšuje. Ani jeho první studium ostatně nebylo právě příkladné, když k dosažení magisterského vzdělání potřeboval 8 let.

V prvé řadě jsme tedy podali příslušnému soudu návrh na zrušení vyživovací povinnosti. Abychom pak zabránili dalšímu vedení exekuce, navrhli jsme její odklad do doby rozhodnutí soudu ve věci výživného. Byť soudní exekutor našemu návrhu zprvu nevyhověl, jemu nadřízený okresní soud nám dal za pravdu a nařídil odklad exekuce.

Stání před soudem a výsledek

Soudní jednání bylo nařízeno za zhruba dva měsíce po podání návrhu. U soudního jednání syn uvedl, že se zrušením vyživovací povinnosti nesouhlasí. Další studium ho nejen zajímá, ale navíc mu umožní lepší uplatnění na trhu práce. Po dobu studia přitom nemá čas chodit do práce a vydělávat si dost peněz na obstarání životních potřeb. Kvůli škole má čas pouze na občasnou brigádu v reklamní agentuře, na které si vydělá jen něco kolem 10 tis. korun, což sotva stačí na pokrytí nájemného.

A jak to celé dopadlo? Soudce předně uvedl, že zájem o další vzdělání je sice chvályhodný, ale v tento moment již s přípravou na budoucí povolání syna nesouvisí. Syn již dosáhl plnohodnotného vzdělání v oblasti marketingu, další studium v odlišné oblasti již tuto kvalifikaci nijak neprohlubuje a syn dva tituly pro svoji budoucí kariéru nepotřebuje. Pokud se tedy rozhodl k dalšímu studiu na vysoké škole, je pouze na něm, aby si opatřil prostředky z vlastních zdrojů.

Soud tedy vyživovací povinnost otce ke zletilému synovi zrušil, a to zpětně ke dni ukončení studia na první vysoké škole. Na to byla samozřejmě rovněž zastavena i exekuce a všechny dosud vymožené peníze exekutor vrátil.

Mgr. Christian Grym, LL.M.
advokát

Novela spotřebitelského práva a nová pravidla nejen pro e-shopy

Podnikatelé, a především pak provozovatelé internetových obchodů, by měli zbystřit. Už 6. ledna 2023 nabývá účinnosti novela občanského zákoníku a zákona o ochraně spotřebitele, která přináší zásadní změny do podnikatelsko-spotřebitelských vztahů. V naší dvoudílné sérii článků se na tyto změny zaměříme a rozebereme praktické dopady, které novela podnikatelům přinese.


Smluvní podmínky a povinnosti podnikatele před uzavřením smlouvy

První část změn občanského zákoníku se týká informací, které je podnikatel povinen poskytnout spotřebiteli před uzavřením smlouvy. V rámci těchto změn došlo ke konkretizaci zákonných požadavků na poskytované údaje, ale i ke stanovení nových povinností a rozšíření těch současných. Jako zásadní změnu lze vnímat to, že veškeré údaje, které je prodávající povinen poskytnout spotřebiteli, jsou nově uvedeny pouze v § 1820 OZ a došlo tak odstranění zdvojené úpravy původně obsažené v ustanovení § 1811 OZ. Podle novelizovaného ustanovení musí podnikatel před uzavřením smlouvy poskytnout spotřebiteli k dispozici tyto informace:

➙ údaje o hlavních vlastnostech zboží nebo služby v rozsahu odpovídajícím použitému prostředku komunikace na dálku a povaze zboží nebo služby,

➙ údaje o své totožnosti,

➙ adresu sídla a případně i provozovny, pokud se liší od adresy sídla,

➙ telefonní číslo, emailovou adresu a případně další údaje o jiném prostředku on-line komunikace, který poskytovatel využívá, avšak tento prostředek musí umožnit spotřebiteli umožnit uchovat písemnou komunikaci v textové podobě včetně data a času

➙ celkovou cenu zboží včetně všech daní, poplatků atd. a v případě, že celkovou cenu nelze stanovit, je třeba uvést způsob jejího výpočtu;

➙ cenu nákladů na dodání zboží a v případě, že tyto náklady nelze stanovit předem, údaj, že mohou být dodatečně účtovány,

➙ údaj o přizpůsobení ceny osobě spotřebitele na základě automatizovaného rozhodování, byla-li cena takto přizpůsobena,

➙ způsob platby, způsob a čas dodání zboží nebo plnění a případně pravidla vyřizování stížností,

➙ poučení, že při odstoupení od smlouvy po výslovné žádosti spotřebitele o započetí plnění již v průběhu lhůty pro odstoupení od smlouvy musí spotřebitel poskytnout podnikateli úhradu za již provedené služby, případně za celou službu, pokud bude poskytnuta v plném rozsahu,

➙ údaj o existenci práv z vadného plnění, případně také o záruce za jakost, poprodejním servisu a jejich podmínkách,

➙ údaj o kodexu chování, pokud se jej podnikatel zavázal dodržovat v souvislosti s některou obchodní praktikou nebo odvětvím jeho podnikání a o tom, jak lze obdržet jeho kopii,

➙ údaj o době trvání závazku a podmínky ukončení závazku, má-li být smlouva uzavřena na dobu neurčitou nebo má-li být závazek automaticky prodlužován,

➙ nejkratší dobu, po kterou budou trvat spotřebitelovy povinnosti ze smlouvy, má-li být smlouvou určena,

➙ údaj o povinnosti zaplatit zálohu nebo obdobnou platbu, je-li vyžadována, a o jejích podmínkách.

Dále budou mít nově provozovatelé e-shopů, respektive všichni podnikatelé, kteří uzavírají se spotřebiteli smlouvy pomoci elektronických prostředků, povinnost uvést také informace o tom, zda bude uzavřená smlouvy uložena u podnikatele a zda k ní umožní spotřebiteli přístup, o jazycích, ve kterých lze smlouvu uzavřít, o jednotlivých technických krocích vedoucích k uzavření smlouvy a o možnostech zajištění a opravování chyb vzniklých při zadávání dat před podáním objednávky.

Zároveň pak podnikatel před odesláním objednávky musí umožnit spotřebiteli zkontrolovat a měnit údaje, které v rámci objednávky vyplnil. Provozovatelé e-shopů tedy musí technicky upravit systém svých objednávek tak, aby bylo možné před závazným odesláním objednávky zkontrolovat a měnit spotřebitelem uvedené údaje.

Důležitou změnou také je, že veškerá ujednání o obsahu smlouvy mezi podnikatelem a spotřebitelem, které podnikatel sdělil spotřebiteli před uzavřením smlouvy, se stávají součástí smlouvy, ledaže by si mezi sebou strany výslovně ujednaly jiný obsah. Tato změna se bude týkat zejména různých reklamních akcí a nabídek, kdy si budou muset podnikatelé dávat větší pozor na obsah svých reklamních sdělení, respektive na to, aby se následná nabídka v celém rozsahu s reklamními a jinými propagačními sděleními shodovala.

Dochází také ke změně formy, v jaké je třeba sdělovat informace spotřebitelům. Nově zákon začíná více využívat institutu textové podoby, který má díky novele také novou definici. Forma textové podoby tak bude dodržena pouze v případě, že informace budou poskytnuty fyzicky na listině, případně na nosiči dat, který umožní adresátovi uchovat jemu určené údaje tak, aby mohly být využívány po dobu přiměřenou jejich účelu a který umožní jejich reprodukci. Toto v praxi znamená, že tam, kde bude zákon nově vyžadovat textovou formu, musí dojít k předání příslušných dokumentů ve fyzické listinné podobě, nebo dojít k zaslání jejich kopie emailem, případně k jejich předání za využití trvalého nosiče dat jako je USB apod. Nově již proto tam, kde textovou formu stanoví zákon, nebude stačit zveřejnění na internetových stránkách podnikatele. Toto se bude týkat zejména VOP, které by tak měly být zákazníkům zasílány v emailu spolu s objednávkou či jinými dokumenty zprávami zasílanými spotřebiteli.

Veškeré povinné údaje pak musí podnikatel spotřebiteli předat nebo vhodným způsobem zpřístupnit v čitelné podobě. Po uzavření smlouvy vzniká podnikatelům nově povinnost vydat spotřebiteli v přiměřené době potvrzení o uzavření smlouvy, a to nejpozději v okamžiku dodání zboží nebo před tím, než začne poskytovat službu. Pokud nebyly shora uvedené údaje poskytnuty v textové formě již před uzavřením smlouvy, musí podnikatel tyto údaje v textové formě být součástí potvrzení o uzavření smlouvy. Zásadní novinkou je tedy skutečnost, že již nadále nebude stačit pouhé zveřejnění VOP na Vašich webových stránkách.

V případě, že podnikatel nesplní povinnost informovat spotřebitele o některých z uvedených skutečností, hrozí mu v souladu s novelou zákona o ochraně spotřebitele pokuta až do výše 5.000.000,- Kč. Stejná pokuta pak bude hrozit i v případě nedodržení formy předání těchto informací nebo v případě, kdy podnikatel spotřebiteli nevydá a nepředá potvrzení o uzavření smlouvy. Nově pak tato pokuta hrozí podnikateli i v případě, že spotřebiteli nepotvrdí přijetí objednávky.


Odstoupení od smlouvy

Ke změnám dochází také v případě odstoupení od smlouvy u smluv uzavíraných na dálku nebo mimo obchodí prostory podnikatele.

I po novele zůstává spotřebiteli možnost odstoupit od takto uzavřené smlouvy ve lhůtě čtrnácti dnů, vyjasnění přitom doznala úprava konce lhůty pro odstoupení od smlouvy, kdy došlo ke sjednocení terminologie se zbytkem občanského zákoníku. Primárním pravidlem i nadále zůstává, že odstoupit od smlouvy může spotřebitel ve stanovené lhůtě počítané ode dne uzavření smlouvy.

Vyjasnění doznala úprava ve vztahu ke kupním smlouvám, kdy se tato úprava nebude vztahovat na jakoukoliv kupní smlouvy uzavřenou se spotřebitelem, ale výhradně na smlouvy o koupi zboží. V těchto případech pak lhůta pro odstoupení od smlouvy běží ode dne převzetí zboží kupujícím nebo jím určenou osobou, nebo ode dne kdy dojde k převzetí posledního kusu zboží v případě, že spotřebitel v rámci jedné objednávky objednal více kusů zboží a tyto jsou dodávány samostatně, nebo ode dne převzetí poslední položky nebo části dodávky zboží sestávajícího  se z několika položek nebo částí, nebo ode dne převzetí první dodávky zboží v případě, že je ve smlouvě ujednání pravidelná dodávka zboží po ujednanou dobu.

Oproti původní úpravě pak dochází i k odlišnému počítání lhůt ve vztahu k odstoupení od smlouvy v případě, že spotřebitel nebude podnikatelem poučen o právu odstoupit od smlouvy. V tomto případě se bude lhůta jednoho roku pro odstoupení od smlouvy počítat ode dne uplynutí lhůty pro odstoupení, nikoliv ode dne počátku běhu lhůty.

Zároveň zákon uvolňuje pravidla pro to, jakým způsobem může spotřebitel učinit odstoupení od smlouvy. Nově totiž bude stačit, aby spotřebitel učinil jakékoliv prohlášení vůči podnikateli, z jehož obsahu bude vyplývat požadavek na odstoupení od smlouvy.

Toto ustanovení považujeme za jedno z nejvíce problematických celé novely, jelikož není zřejmé, jestli směřuje výhradně do obsahu prohlášení spotřebitele, nebo i do jeho formy. V některých článcích věnujících se této problematice můžeme již dnes najít názor, že spotřebitelé budou moci od smluv odstupovat prohlášením v jakékoliv formě, tedy i například ve zprávě na messengeru nebo pomocí chatbotů. Tento názor je však dle našeho názoru přehnaně zjednodušující a nesystémový vzhledem k obsahu novely.

Máme za to, že změna ustanovení § 1830 OZ směřuje více k tomu, že již nebudou podnikatelé moci požadovat odstoupení od smlouvy pouze prostřednictvím formuláře nebo jejich interního systému. To však neznamená, že bude zcela na spotřebiteli, aby si zvolil formu odstoupení od smlouvy. Byť nelze v tomto směru předvídat vývoj judikatury nebo praxe dozorujících orgánů, jako udržitelný se nám jeví pouze takový výklad, že jako platné odstoupení bude třeba brát projev vůle spotřebitele učiněný na kontaktních adresách fyzických i elektronických, které budou podnikatelem sděleny, nikoliv projev vůle učiněný jakýmkoliv způsobem například na sociálních sítích podnikatele.

Drobné obměny doznává také povinnost spotřebitele odeslat zboží podnikateli do čtrnácti dnů ode dne odstoupení od smlouvy. Nově bude tato povinnost spotřebitele splněna, pokud spotřebitel zboží v poslední den uvedené lhůty odešle, tedy předá osobě, která jej bude povinna doručit podnikateli.

Naopak pozitivně lze vnímat změnu v ustanovení o odpovědnosti spotřebitele, které nově předchází situacím, kdy si spotřebitel zakoupí zboží, které po 14 dnech používání vrátí prodávajícímu. V tomto případě bude mít nově podnikatel právo na úhradu částky odpovídající snížení hodnoty zboží vzniklé v důsledku nakládání se zbožím. Výjimkou bude pouze situace, kdy se bude jednat o takové nakládání, které je nutné k tomu, aby se seznámil s povahou, vlastnostmi a funkčností zboží. V takovém případě nárok na náhradu za snížení hodnoty nevznikne.

Změn doznaly také důvody, pro které spotřebitel nebude moci odstoupit od smlouvy. Nově tak nebude možné odstoupit od smlouvy v případě, že

již došlo k poskytnutí služby v plném rozsahu, avšak pouze v případě, že spotřebitel výslovně souhlasil se započetím poskytování služby před uplynutím lhůty pro odstoupení od smlouvy a podnikatel poučil spotřebitele, že poskytnutím plnění zaniká právo odstoupit od smlouvy,

zboží bylo vyrobeno podle požadavků spotřebitele nebo přizpůsobenou jeho osobním potřebám (v současné době se tato výjimka vztahuje pouze na případy, kdy bylo zboží na základě přání spotřebitele upraveno),

zboží je dodáváno v zapečetěném obalu, které z důvodu ochrany zdraví nebo hygienických důvodů není vhodné vrátit poté, co jej spotřebitel porušil (v současné době se tato výjimka vztahovala na zboží v uzavřeném obalu, které nebylo možné vrátit z hygienických důvodů; dochází tedy k upřesnění a odstranění rozporů ve výkladu tohoto ustanovení),

zvuková nebo obrazová nahrávka nebo počítačový program byly dodány v zapečetěném obalu a spotřebitel jej porušil.

Nově naopak vzniká spotřebiteli právo na odstoupení od smluv o předplatném novin, periodik a časopisů.

V případě, že by došlo k uzavření smlouvy se spotřebitelem na základě předchozí nekalé obchodní praktiky podnikatele, má spotřebitel právo odstoupit od smlouvy ve lhůtě 90 dnů ode dne uzavření smlouvy, nebo požadovat přiměřené snížení ceny.

Porušení povinností informovat spotřebitele o jeho právech souvisejících s odstoupením od smlouvy je i nadále přestupkem dle zákona o ochraně spotřebitele, za nějž podnikateli hrozí pokuta až do výše 2.000.000,- Kč. Nově se však za přestupek považuje také nepotvrzení přijetí odstoupení od smlouvy, přičemž za tento přestupek hrozí udělení pokuty až do 5.000.000,- Kč.


Zneužívající ujednání

Novinkou, která zasáhne všechny podnikatele bez ohledu na to, zda obchodují v kamenné provozovně nebo online, je zavedení institutu zneužívajících ujednání. Nová úprava sice z části kopíruje úpravu zakázaných ujednání známou z dosavadní právní úpravy, avšak s tím rozdílem, že zakázaná zneužívající ujednání už nebudou konstruována jako tzv. vyvratitelná domněnka. V zákoně vyjmenovaná ujednání budou pak zakázána vždy.

Vyjma ujednání, která již dříve uváděl zákon jako zakázaná, jsou nově jako zneužívající zakázána ujednání, která:

➙ umožňují, aby podnikatel nevydal spotřebiteli jeho věc v případě, že neuzavře nebo nesplní závazek, aniž má spotřebitel právo na přiměřenou náhradu, pokud smlouvu neuzavře nebo závazek nesplní podnikatel,

➙ umožňují, aby si v podnikatel v případě, že ze své vůle ukončí závazek, ponechal peněžitá plnění uhrazená za plnění, které dosud neposkytl,

➙ automaticky prodlužují závazek, je-li konec lhůty pro odmítnutí prodloužení nepřiměřeně vzdálen dni, kdy má k prodloužení dojít,

➙ umožňují podnikateli určovat, zda je zboží nebo služba v souladu se smlouvou, nebo mu svěřují výlučné právo vykládat kterékoli smluvní ujednání,

➙ omezují povinnosti podnikatele, k nimž ho zavázali jeho zástupci, nebo je podmiňují dodržením zvláštní náležitosti,

➙ ukládají spotřebiteli pro případ porušení povinnosti nepřiměřenou sankci,

➙ vylučují nebo omezují právo spotřebitele podat žalobu nebo použít jiný procesní prostředek, omezují důkazní prostředky, které má spotřebitel k dispozici, nebo ukládají spotřebiteli povinnost prokázat skutečnosti, které by podle zákona měl prokázat podnikatel,

➙ zavazují spotřebitele splnit povinnost vůči podnikateli, i když podnikatel povinnost vůči spotřebiteli nesplní, nebo

➙ umožňují podnikateli postoupit smlouvu, může-li to vést ke zhoršení postavení spotřebitele.

Z kategorického zákazu pak existují tři výjimky, kterými bude možné prokázat, že se nejedná o zneužívající ujednání. Jedná se o ustanovení, která:

➙ zakládají podnikateli právo vypovědět závazek bez důvodu hodného zvláštního zřetele bez přiměřené výpovědní doby,

➙ odkládají určení ceny až na dobu plnění, nebo

➙ vylučují nebo omezují právo spotřebitele vůči podnikateli v případě nesplnění povinnosti ze strany podnikatele, včetně možnosti započtení pohledávky spotřebitele proti pohledávce podnikatele.

Ke zneužívajícím ustanovením nebude ze zákona přihlíženo s výjimkou, pakliže se jich nedovolá sám spotřebitel.

Zásadní novinkou je ve vztahu k zneužívajícím ujednáním také přístup orgánu státní správy zavedený novelou zákona o ochraně spotřebitele. V případě, že takové ujednání bude obsaženo ve smlouvě uzavírané se spotřebitelem, hrozí nově podnikateli udělení pokuty až do výše 5.000.000 Kč. Za současné úpravy tento veřejnoprávní postih neexistoval a jediné, co podnikateli hrozilo, byla neúčinnost takového ujednání. Zde je třeba zdůraznit, že se jedná o veškerá smluvní ujednání, a tedy i ujednání obsažená ve VOP.

Před účinností novely je tak třeba provést kompletní revizi smluv a VOP a odstranit veškerá ustanovení, která by mohla být považována za zneužívající.


Reklamace a vadné plnění

Značné změny pak doznaly také nároky kupujících z vadného plnění. V prvé řadě je třeba konstatovat, že dle našeho názoru nová úprava po takřka devíti letech účinnosti (nového) občanského zákoníku definitivně odstranila rozpory ohledně toho, zdali se jedná o úpravu odpovědnosti za vady, nebo zákonné záruky za jakost. S novou úpravu je zřejmé, že se skutečně jedná výhradně o odpovědnost za vady, a to takové vady na věci, které na věci existovaly v době jejího převzetí.

S ohledem na změnu v pojetí odpovědnosti za vady dojde také ke změně toho, za co prodávající kupujícímu odpovídá. Prodávající pak bude odpovídat za to, že prodávané zboží bude splňovat všechny níže uvedené požadavky a v případě, že nebude, bude za tyto vady odpovídat. V budoucnu tak bude prodávající odpovídat za to, že:

➙ dodaná věc odpovídá ujednanému popisu, druhu, množství, jakosti, funkčnosti, kompatibilitě, interoperabilitě a případně i jiným ujednaným vlastnostem, respektive vlastnostem, které prodávající uvedené v nabídce nebo popisu produktu,

➙ věc je vhodná k účelu, pro který ji kupující kupuje a s nímž prodávající souhlasí,

➙ je věc dodána s ujednaným příslušenstvím a pokyny k použití, včetně návodu na montáž a instalaci,

➙ je věc vhodná k účelu, k němuž se věc tohoto druhu obvykle používá i s ohledem na práva třetích osob, právní předpisy, technické normy nebo kodexy chování daného odvětví,

➙ věc množstvím, jakostí a dalšími vlastnostmi, včetně životnosti, funkčnosti, kompatibility a bezpečnosti, odpovídá obvyklým vlastnostem věcí téhož druhu, které může kupující rozumně očekávat, i s ohledem na veřejná prohlášení učiněná prodávajícím nebo jinou osobou v témže smluvním řetězci, zejména reklamou nebo označením,

➙ věc odpovídá jakostí nebo provedení vzorku nebo předloze, které prodávající kupujícímu před uzavřením smlouvy poskytl.

Toto nové pojetí ovšem přináší pro podnikatele i zpřísnění, jelikož s účinností novely se u veškerých vad, které se na věci objeví do jednoho roku od jejího převzetí, bude předpokládat, že na věci byly již v době převzetí a bude tedy na prodávajícím, aby případně prokázal, že tomu tak nebylo. Dosud se takto posuzovaly pouze vady, které se na věci vyskytly do šesti měsíců od převzetí. Lhůta pro uplatnění práv z vadného plnění pak v případě vytknutí vady neběží od okamžiku, kdy nebylo možné věc užívat, a nikoliv až od zahájení reklamačního řízení.

Toto ustanovení v kombinaci s dalšími níže uvedenými změnami bude v praxi značně problematické, jelikož jím dochází k prodloužení zákonné dvouleté lhůty o dobu, kterou dle našeho názoru nebude pro podnikatele možné v praxi spolehlivě určit. Může se tak stát, že podnikatel bude odpovídat za vady i po více než zákonem stanovené dva roky.

Změnou spíše technického ražení je změna doby, po kterou prodávající odpovídá za vady věci z 24 měsíců na dva roky od převzetí, přičemž tuto lhůtu nelze v případě nového zboží zkrátit. Oproti současné úpravě pak dochází k posílení pozice kupujícího v rámci reklamací, když kupující již nadále nemusí vytknout vady bez zbytečného odkladu poté, co ji mohl při dostatečné péči zjistit. Je tedy na kupujícím, kdy vadu uplatní. Jedinou výjimku z odpovědnosti prodávajícího za vady pak tvoří situace, kdy kupující vadu sám způsobí.

Tuto změnu v kombinaci se shora uvedenou změnou ve stavění lhůty pro uplatnění reklamace, kdy tato lhůta neběží po dobu, kdy nebylo možné věc užívat, a nikoliv od zahájení reklamačního řízení, považujeme za potenciálně problematickou. Pokud nebude mít spotřebitel povinnost vytknout vadu okamžitě, může v případě poruchy věci uplatnit reklamaci třeba za několik měsíců poté, co se projeví. Běh reklamační lhůty se však staví od okamžiku, kdy došlo k rozbití věci. Reálně se tak reklamační doba neprodlouží pouze o dobu, kterou věc stráví na reklamaci u prodávajícího, ale o celou dobu její nefunkčnosti, tedy klidně i o několik měsíců, po které kupující vadu nevytkne. Zde vidíme prostor pro judikaturní korekci uvedeného ustanovení, neboť zcela neomezená lhůta pro uplatnění vad u prodávajícího svádí ke zneužívání a nedůvodnému poškozování práv prodávajících.


Práva z vadného plnění

Novinky pak novela zákona přináší také ve vztahu k nárokům, které může v případě vadného plnění spotřebitel uplatnit. Na tyto nároky se již neužije obecná úprava kupní smlouvy, ale speciální úprava obsažená v ustanoveních § 2158-2174 OZ, která navíc využití obecné úpravy z větší části vylučují. Nově se tak již nebude rozlišovat mezi vadou podstatnou nebo nepodstatnou, ale posloupnost a podmínky uplatnění nároků budou pro všechny vady shodné.

Spotřebitel se primárně bude moci domáhat odstranění vady, přičemž bude moci zvolit mezi dodáním nové věci a opravou současné věci. Zvolený způsob odstranění vady však nesmí být nemožný nebo oproti druhému způsobu nepřiměřeně nákladný, přičemž o přiměřenosti se bude rozhodovat na základě významu vady, hodnoty věci bez vady a zdali lze druhý způsob odstranění uplatnit bez značných obtíží pro kupujícího. Pokud by se ukázalo, že odstranění zvoleným způsobem je nemožné nebo nepřiměřeně nákladné dle popsaných kritérií, může prodávající odmítnout vadu odstranit.

V případě odstranění vady je pak prodávající povinen odstranit v přiměřené době takovým způsobem, který nezpůsobí kupujícímu značné obtíže. Veškeré náklady s odstraněním vady pak nese prodávající. V případě, že si kupující věc po odstranění vady nepřevezme v přiměřené době, může prodávající požadovat náhradu za uskladnění věci.

Dalším nárokem z vadného plnění je přiměřená sleva nebo odstoupení od smlouvy. Tyto však lze nově uplatňovat pouze v případě, že prodávající odmítne odstranit vadu nebo jí neodstraní v přiměřené době a na své náklady, nebo pokud se vada projeví opakovaně, nebo pokud je vada podstatným porušením smlouvy, nebo pokud je z prohlášení prodávajícího zjevné, že vada nebude odstraněna v přiměřené době nebo bez značných obtíží kupujícího. Zákona pak nově přináší i způsob stanovení přiměřené slevy, přičemž přiměřená bude sleva odpovídající rozdílu hodnoty věci bezvadné a hodnoty věci, kterou kupující obdržel. Kupující pak nebude moci odstoupit od smlouvy, pokud bude vada věci nevýznamná, přičemž to, jestli se jedná o významnou vadu, bude muset v případě sporu prokázat kupující.

Kupující bude mít stále povinnost vytknout vady u prodávajícího, leda že prodávající určí k opravě jinou osobu a tato osoba bude sídlit v místě blíže bydlišti kupujícího. V takovém případě může kupující vytknout vady i osoby určené k opravě.

Pozitivní novinkou pro prodávající je zavedení tzv. práva postihu. V případě, že prodávající prodává věc dodanou mu třetí osobou, náleží konečnému prodejci v případě uplatnění práv z vadného plnění kupujícímu náhrada od toho, kdo mu věc prodal.


Povinnost dodat zboží do 30 dnů

V případě, že nebude mezi stranami sjednáno datum doručení, je prodávající povinen kupujícímu věc odevzdat do třiceti dnů. Zde je třeba dát pozor na skutečnost, že odevzdáním se v případě dopravy zboží myslí faktické předání spotřebiteli nebo jím určené osobě. Včasné nedodání zboží ze strany prodávajícího pak může být nově považováno za důvod pro odstoupení od kupní smlouvy, pokud prodávající zboží nedodá ani v přiměřené náhradní lhůtě poskytnuté kupujícím. Právo odstoupit od smlouvy vzniká také v případě, že kupující sdělí prodávajícímu, že dodání v určitý čas je nezbytné. Pokud tedy například kupující uvede v poznámce k objednávce uvede, že vyžaduje dodání do určitého dne, a prodávající zboží do tohoto data nedoručí, je kupující oprávněn odstoupit od smlouvy.

Nedodání zboží ve sjednaném termínu nebo nejpozději do třiceti dnů, pokud není termín sjednán, je nově dle zákona o ochraně spotřebitelů přestupkem, za který hrozí podnikateli pokuta až do výše 5.000.000 Kč.


Zboží ve slevě

V rámci úpravy zákona o ochraně spotřebitele mají prodávající v případě prodeje zboží ve slevě nově povinnost informovat kupující o tom, za jakou nejnižší cenu zboží nabízel v době 30 dnů před poskytnutím slev. Za porušení této povinnosti pak prodávajícímu hrozí uložení pokuty až do výše 5.000.000,- Kč. Neuvedení této ceny je pak dle zákona považováno za nekalou obchodní praktiku. Spotřebiteli tak vzniká právo odstoupit od smlouvy uzavřené s podnikatelem na základě jeho nekalé praktiky, přičemž k tomuto je spotřebiteli poskytnuta lhůta 90 dnů ode dne uzavření smlouvy.


Účinnost novely a přechodná ustanovení

Veškeré změny, jimiž jsme se v tomto článku zabývali, přináší zákon č. 374/2022 Sb. ze dne 3. listopadu 2022, kterým se mění zákon č. 634/1992 Sb., o ochraně spotřebitele, a zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník.

Dle čl. 5 novelizačního zákona nabývá novela účinnosti třicátým dnem po jeho vyhlášení, přičemž vyhlášením se myslí zveřejnění ve sbírce zákonů. Zákon tak nabude účinnosti až dne 6. ledna 2023.

Ve čl. 4 pak novelizační zákon stanoví, že veškeré právní poměry vzniklé přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona a práva povinnosti z nich vzniklé se řídí dle úpravy platné v době jejich uzavření. Toto pravidlo se pak vztahuje také na práva a povinnosti z porušení smluv, tedy i na práva z vadného plnění. Jedinou výjimkou jsou smlouvy o poskytování digitálního obsahu nebo služeb digitálního obsahu, u kterých v případě, že dojde k poskytnutí digitálního obsahu po účinnosti novely, platí, že se budou řídit zákonem v novém znění. 

V současné době tak podnikatelé nemusí urychleně měnit obchodní podmínky, aby do nich ještě před Vánoci zahrnuli veškeré změny, a učit se nové postupy s tím spojené v době největšího shonu. Pokud navíc takovou změnu obchodních podmínek ještě před účinností novely provedou, budou se jimi muset řídit do té míry, do které se bude jednat o výhodnější úpravu pro spotřebitele, která nebude odporovat současné úpravě. V případných sporech tak bude v důsledku předčasné změny VOP docházet ke kumulaci staré a nové právní úpravy, což by nevyhnutelně vedlo ke zhoršení postavení podnikatelů.


Závěr

V tomto článku jsme Vám přinesli náhled do změn, které čekají podnikatele zaměřující se na prodej zboží a služeb spotřebitelům a také podnikatele v on-line prostředí. Za nejzásadnější změnu lze považovat povinnost podnikatele potvrzovat veškeré kroky spotřebitele a zároveň poskytovat spotřebiteli veškeré informace v takové podobě, aby si je mohl dle svého uvážení uchovávat. Tímto de facto končí éra pouhých odkazů na VOP a další dokumenty, které se nacházely na stránkách podnikatele.

Za pozitivní změnu je možno považovat odstranění rozporů v právní úpravě odpovědnosti za vady zboží. Zároveň však úprava vytváří problémy nové, a to zejména odstraněním povinnosti kupujícího vytknout vady bez zbytečného odkladu nebo stavěním běhu lhůtu pro uplatnění vad.

Nová úprava přináší změnu a zpřehlednění některých dosavadních nejasností. Zároveň se však jedná o rozsáhlou změnu, které bude třeba přizpůsobit dosavadní vnitřní postupy a smluvní dokumentaci. I s přihlédnutím k vysokým potenciálním postihům ze strany správních orgánů je vhodné zajistit, aby vše odpovídalo novým zákonným požadavkům.

Pokud si nevíte rady s nastavením vašich interních postupů, reklamačních řádů a smluvních podmínek, či se chcete ujistit, že u Vás bude vše fungovat v souladu s novelizovanou úpravou, neváhejte se nás obrátit s Vašimi dotazy na emailové adrese office@kgpartners.cz.