Back to Top

Známe řešení

a umíme ho najít i pro Vás

Podívejte se, co nabízíme

Případová studie: Závěť sepsaná v duševní poruše

O co v případu šlo

Paní Marie měla dceru, syna a rodinný dům. Jak čas plynul, přibyla jí k tomu bohužel také jedná méně šťastná záležitost – neurodegenerativní onemocnění mozku (Alzheimerova choroba). I přes to však dožila v relativním poklidu. Když před třemi lety zemřela, bylo jí 87 let.

Poklid se v rodinné drama proměnil teprve po zahájení dědického řízení. Syn paní Marie ke svému obrovskému překvapení zjistil, že paní Marie necelé dva roky před svým úmrtím sepsala závěť, ve které celý rodinný dům odkázala výlučně a pouze své dceři. Dcera oproti tomu překvapena nebyla, neboť sama s maminkou v té době notáře navštívila a byla sepisu závěti přítomna. Prý si to tak maminka na sklonku života přála, neboť ke své dceři měla odjakživa tak trochu blíž.

S tím se však syn nebyl ochoten smířit. Paní Marie byla podle jeho názoru v posledních letech vážně nemocná a těžko tak byla schopná o něčem tak důležitém sama rozhodovat. Závěť proto považoval za neplatnou.

Jaké důsledky má duševní porucha jednajícího

Jednání učiněná v duševní poruše řeší § 581 občanského zákoníku. V něm se mimo jiné dozvíme, že není-li osoba v důsledku duševní poruchy schopná právně jednat, je toto její jednání neplatné. Je tomu tak proto, že duševní choroba negativně ovlivňuje schopnost nemocného rozhodovat se, domýšlet důsledky svého jednání, pochopit vůbec co činí, případně jej může činit snáze ovlivnitelným, či dokonce vše uvedené současně.

Není nezbytné, aby volní a rozhodovací schopnosti jednajícího zcela vymizely, nýbrž postačí, jsou-li v důsledku nemoci podstatným způsobem ovlivněny. Nevyžaduje se přitom, aby byla dříve či následně jakkoli omezena svéprávnost jednajícího – to má zase jiné právní následky.

Jak jsme postupovali

Poté, co mě syn paní Marie seznámil s problémem, jsme vznesli oficiální námitku neplatnosti závěti. Vzhledem k tomu, že takto významnou záležitost nebyl notář projednávající dědictví schopen sám posoudit, odkázal nás k soudu. V podané žalobě jsme poukázali na lékařské zprávy zůstavitelky a navrhli vypracování znaleckého posudku z oboru zdravotnictví.

Dcera paní Marie s tvrzením svého bratra o neplatnosti závěti tvrdě nesouhlasila. Dle jejího názoru byla paní Marie až do své smrti v dobré mentální kondici. Čas od času sice zapomínala, ale to se někdy starším lidem stává. O sepsání závěti údajně paní Marie mluvila opakovaně a rodinným domem chtěla odměnit svoji dceru za to, že se o ní na sklonku života více zajímala.

Posouzení duševního stavu zůstavitele je po odborné stránce tak složité, že se soud neobejde bez vypracování znaleckého posudku. Ten také soud v souladu s judikaturou zadal.

Znalec při zpracování vyšel především ze soudobé lékařské dokumentace. Z ní vyplynulo, že paní Marie skutečně trpěla Alzheimerovou chorobou ve středně těžkém stádiu. Nemoc se v průběhu let neustále zhoršovala a znalec tak dospěl k závěru, že v době podpisu závěti byla paní Marie chorobou stižena natolik, že již nebyla schopna závěť informovaně a s vlastním svobodným rozmyslem sepsat. Tyto své závěry pak znalec potvrdil a vysvětlil i při svém výslechu před soudem.

Pro soud byl následně při rozhodování znalecký posudek alfou i omegou. Vzhledem k tomu, že závěry znalce posoudil jako odůvodněné, věrohodné a podložené a jeho posudek byl formálně bezchybný,  dospěl soud k závěru, že závěť paní Marie je skutečně neplatná a sourozenci budou dědit na základě zákonné posloupnosti, tedy v tomto případě rovným dílem.

Debriefing

Podobné situace se nezřídka kdy stávají nejen v rámci rodiny. Není to tak dávno, kdy před soudem stanula organizovaná skupina podvodníků, kteří se zaměřovali právě na seniory, které připravili doslova i o střechu nad hlavou.

Zpětně nahlíženo bych tak klientům doporučil hlavně nepodcenit prevenci a o své blízké se pravidelně zajímat. Máte-li podezření, že by někdo z nich mohl vlivem stáří či nemoci více tíhnout k neuváženým rozhodnutím, můžete zvážit některá podpůrná právní opatření (podpůrce, opatrovník apod.). Pokud už k nějakému problému dojde, vyhledejte konzultaci s odborníkem raději dříve než později.

Mgr. Christian Grym, LL.M.
advokát

Povinnosti osob v souvislosti s přijetím zákona č. 171/2023 Sb., o ochraně oznamovatelů

Dne 20. 6. 2023 bylo ve Sbírce zákonů a mezinárodních smluv uveřejněno znění zákona č. 171/2023 Sb., o ochraně oznamovatelů, kterým se plní transpoziční povinnost České republiky vůči směrnici Evropského parlamentu a Rady (EU) 2019/1937 o ochraně osob, které oznamují porušení práva Unie. S výše zmíněným zákonem vstoupil v platnost také „pozměňovací“ zákon č. 172/2023 Sb., který uvádí změny jednotlivých zákonů, kterých se přijetí zákona o ochraně oznamovatelů týká. Nová zákonná úprava (o ochraně oznamovatelů) zavádí nový režim ochrany oznamovatelů protiprávního jednání (tzv. „whistleblowerů“). Účinnosti se tento zákon a s tím související novely jednotlivých zákonů dočkaly dne 1. 8. 2023.

Oznámení ve smyslu zákona o ochraně oznamovatelů obsahuje informace o možném protiprávním jednání, k němuž došlo nebo má dojít u osoby, pro niž oznamovatel vykonával nebo vykonává práci nebo jinou obdobnou činnost. Za tuto obdobnou činnost zákon považuje taktéž službu, dobrovolnickou činnost, samostatnou výdělečnou činnost aj). Pokud jde o obsah oznámení, zákon o ochraně oznamovatelů pokrývá všechny trestné činy a protiprávní jednání v oblasti finančních institucí, daně z příjmů právnických osob, předcházení legalizaci výnosů z trestné činnosti a financování terorismu, ochrany spotřebitele a bezpečnosti atd. Oznámení přitom, až na výjimky jako například výkon právnických profesí, nebude porušením povinnosti zachovávat mlčenlivost.

Základní ochrana oznamovatelů se zavádí zejména prostřednictvím zákazu tzv. odvetných opatření v závislosti na oznámení protiprávního jednání. Pokud oznamovatel určité protiprávní jednání oznámí, nesmí být konfrontován formou odvetných opatření ve smyslu zákona o ochraně oznamovatelů, čímž se myslí jakékoliv jednání nebo opomenutí, které bylo vyvoláno v důsledku učinění oznámení, a které je způsobilé oznamovateli přivodit újmu (např. snížení mzdy či platu nebo výpověď z pracovního poměru).

Zákon o ochraně oznamovatelů také mimo shora uvedené stanovuje povinnost zavést tzv. interní oznamovací systém se stanoveným procesem projednání oznámení. Povinnost zavést vnitřní oznamovací systém je obligatorní nejen pro osoby povinné ve smyslu AML zákona (jako jsou úvěrové a finanční instituce, banky, osoba s povolením poskytování investičních služeb, osoba nakupující a prodávající nemovitosti, dražebníci, realitní zprostředkovatelé atd.) ale také pro zaměstnavatele, kteří zaměstnávající více než 50 zaměstnanců, a pro všechny veřejné zadavatele podle zákona č. 134/2016 Sb., o zadávání veřejných zakázek.

K zavedení interního oznamovacího systému bude podle zákona o ochraně oznamovatelů zpravidla zapotřebí určení, zda je subjekt povinnou osobou (viz výše), a pokud ano, zda bude systém sám spravovat či bude systém s jinou osobou sdílet, či tuto jinou osobu spravováním systému pověří (pověřit jinou osobu či systém sdílet s jinou osobou může zaměstnavatel s méně než 250 zaměstnanci). Dále je nutné jmenovat příslušnou osobu ke spravování interního oznamovacího systému a proškolit ji dle uvedeného zákona, přičemž je žádoucí, aby touto osobou byl zaměstnanec povinné osoby, případně kdokoliv v obdobném vztahu. Velmi významným krokem k zavedení systému bude vydání vnitřního předpisu upravující jeho provozování (v praxi se tak bude jednat o předpis upravující podání oznámení, prošetřování oznámení a přijímání nápravných a preventivních opatření, optimálně explicitně se vyjadřující k odvetným opatřením). V neposlední řadě je nutné také informovat a proškolit ostatní zaměstnance o uvedeném procesu.

Pro povinné subjekty, s výjimkou veřejných zadavatelů, zaměstnávající nejméně 50 a zároveň méně než 250 zaměstnanců platí podle § 29 zákona o ochraně oznamovatelů povinnost zřídit interní oznamovací systém nejpozději do 15. prosince 2023.

Korektně spravovaný a zavedený vnitřní oznamovací systém může předejít případným škodám ve vnitrokorporačním měřítku, hrát důležitou roli v případě správního či trestního řízení, ale může být též vyžadováno ze strany různých finančních a úvěrových institucí, veřejných zadavatelů, investorů či partnerů.

Mgr. Tomáš Weigel
advokátní koncipient

Publikováno pro Právní prostor dne 31.8.2023:

https://www.pravniprostor.cz/clanky/ostatni-pravo/povinnosti-osob-v-souvislosti-s-prijetim-zakona-c-1712023-sb-o-ochrane-oznamovatelu

Dočkáme se novely trestního řádu?

Už to bude takřka 10 let od počátku prací na novém trestním řádu. V průběhu rekodifikace zákona č. 141/1961 Sb. se však až donedávna žádné průlomové práce neuskutečnily. Hlavním důvodem byly několikačetné změny ve složení odborných komisí i jejich vedení, jakož i určitá nechuť se do takto rozsáhlého projektu vůbec pouštět. S nástupem vlády Petra Fialy však dochází k mírnému posunu vpřed.


Vývoj legislativních prací

Novou hlavou rekodifikačního celku se začátkem roku 2019 stal doktor Jiří Říha, soudce Nejvyššího soudu. Za účelem seznání veřejnosti a odborníků z akademické půdy s pracemi na novém trestním řádu byly na Právnické fakultě Univerzity Karlovy v Praze zřízeny takzvané ,,rekodifikační čtvrtky“. Ty měly fungovat jako debatní semináře týkající se témat stěžejních změn v připravované verzi trestního řádu. Právě z rukou vedoucího prací na trestním řádu byla předložena pracovní verze nového paragrafového znění za účelem veřejné diskuze.

V dubnu 2023 proběhlo zasedání ústavněprávních výborů Senátu a Poslanecké sněmovny v Kroměříži. Jeho účastníci dospěli k názoru, že dosavadní práce jsou nedostatečné z důvodu absence jakýchkoliv znatelných reforem. Další ránou pro tým doktora Říhy byl i příklon představitelů ústavněprávních celků k novelizaci trestního řádu postupně v podobě dílčích novel a prováděcích předpisů (tedy nikoli jednou komplexní novelou). Podle doktora Říhy je však tato metoda nevhodná, jelikož v praxi bude způsobovat potíže při aplikaci.

K věci se v květnu 2023 vyjádřil ministr spravedlnosti Pavel Blažek, který konstatoval, že by bylo sice velmi přínosné sepsat nový trestní řád, nicméně to pokládá za nereálné, zejména kvůli rozporuplným názorům v Poslanecké sněmovně. I podle něj by se měl výbor přiklonit spíše k taktice vícečetných novelizací starého řádu, neboť to je způsob, kterým lze vyřešit alespoň ty největší problémy, které ve společnosti zastaralý trestní řád momentálně způsobuje.


Navrhované změny

Co se jednotlivých změn týče, jedná se o poměrně komplexní problematiku. Novelizace má za cíl řešit především délku jednotlivých soudních sporů, nedostatek dovolacích důvodů a problematiku žalob ze strany státního zastupitelství. Změnit by se však měla i samotná systematika celého zákona.

Takzvaný „soudní ping pong“, kdy si soudy první instance a soudy odvolací tam a zpět vrací jednotlivé případy a jejich délka se tak značně prodlužuje, by mohla omezit změna současného apelačního principu v rámci odvolání. Možnosti dovolání budou pro strany řízení rozšířeny, naopak zmizí možnost stížnosti pro porušení zákona.

Co se role státního zastupitelství týče, v rámci novelizace by mělo dojít ke zvýšení důkazní povinnosti na straně obžaloby. Jednotlivé případy totiž často končí před soudem neoprávněně či předčasně a bez dostatečně shromážděného důkazního materiálu. Podle nejvyššího státního zástupce Igora Stříže je tomu tak proto, že státní zástupci raději podají nekvalitní a dostatečně nepodloženou obžalobu, než aby museli nejvyššímu státnímu zastupitelství zdůvodňovat svoje kroky. V budoucnu by se tak pro státní zástupce měla zvýšit odpovědnost v podobě posílení zásady oportunity.

Určité změny by však měly mít dopad i na advokátní komoru. Změnit by se totiž měly kupříkladu podmínky při prohlídkách prostor, ve kterých je vykonávána advokacie. Namísto dosavadního řešení, kdy o tom, zda jednotlivé materiály podléhají advokátní mlčenlivosti rozhoduje Česká advokátní komora, by napříště měl rozhodovat soudce. To je však postup, který zásadním způsobem narušuje advokátní mlčenlivost, neboť by mohl vést i k tomu, že si orgány činné v trestním řízení budou „chodit pro důkazy k advokátům“.


Dočkáme se novely?

Rekodifikace zastaralého trestního řádu je v mnoha ohledech potřeba. Aktuálně to však vypadá, že se komplexní novely v brzké době nedočkáme. Spíše nás čeká řada dílčích novelizací, které přispějí ještě větší fragmentaci již tak roztříštěného trestního řádu.

Lukáš Tláskal
právník

Novela zákoníku práce je na spadnutí

S ohledem na potřebu urychlené transpozice směrnic Evropské unie musí náš dosavadní zákoník práce účinný od r. 2007 projít celou řadou novelizací, které budou postupně vcházet v platnost v průběhu roku 2023. Avizovaná poslední novelizace by pak měla být účinná od 1.1.2029. Zmíněné změny se budou týkat zejména dohod o pracích konaných mimo pracovní poměr (tj. DPP a DPČ), home office, ale také digitalizace dokumentů. Smyslem novelizace je nutnost transpozice směrnic Evropské unie, prohloubení ochrany zaměstnance před zaměstnavatelem a umožnění větší flexibility pracovně-právních vztahů.

 

Dohody o pracích konaných mimo pracovní poměr

Co se dohod o pracích konaných mimo pracovní poměr týče, dochází zde k mnohým změnám, které však mohou pro celou řadu zaměstnavatelů přinést komplikace. Na druhé straně tzv. „dohodáři“, tedy zaměstnanci vykonávající práci na základě dohody o provedení práce nebo dohody o pracovní činnosti, se mohou od začátku roku 2024 těšit kupříkladu na dovolenou na zotavenou. Podmínky pro přiznání dovolené a její následné uplatnění budou totiž pro „dohodáře“ obdobné jako pro zaměstnance na hlavní pracovní poměr.

Kolik bude každému „dohodáři“ náležet hodin dovolené však bude individuální, v závislosti na tom, kolik hodin tento zaměstnanec za kalendářní rok odpracuje. Výpočet dovolené má být proveden vždy na konci kalendářního roku, či při skončení dohody. Z počátku však bude platit, že pro účely dovolené bude délka pracovní doby činit 20 hodin týdně.

Nadále si „dohodáři“ jejichž právní vztahy se zaměstnavatelem založené dohodami trvaly v posledních 12 měsících alespoň 180 dní budou moci zažádat o trvalý pracovní poměr. Přechod z dohody na hlavní pracovní poměr je samozřejmě možný i za současné právní úpravy, novela však zaměstnavateli ukládá povinnost poskytnout žádajícímu zaměstnanci na jeho žádost odůvodněnou písemnou odpověď do jednoho měsíce od podání žádosti.

Pro „dohodáře“ dále bude platit rovněž právní úprava příplatků za směnnost, práci ve svátek i přesčasy. V případě, kdy „dohodář“ přispívá na nemocenské pojištění, mu bude vznikat i nárok na ošetřovné. Nově však „dohodáře“ čeká i nárok na ošetřovné při péči o nemocného člena rodiny.

Co pro zaměstnavatele bylo dosud velmi výhodné, byla flexibilita, jakou mohli s „dohodáři“ nakládat v rámci rozvržení a plánování pracovní docházky. I tato oblast však bude díky novele zásadně dotčena. Zaměstnavateli bude uložena povinnost rozvrhovat zaměstnanci na dohody pracovní dobu, a to nejméně 3 dny předem. S tím pak souvisí, že zaměstnanci na dohody budou podléhat právní úpravě překážek v práci, ať už na straně zaměstnavatele či zaměstnance.

Novela celkově směřuje k tomu, aby dosavadní dohody o pracích konaných mimo pracovní poměr více přiblížila právní úpravě pracovního poměru, a to především z hlediska práv zaměstnanců. Dohody jsou ostatně dlouhodobě vnímány spíše jako nástroj pro obcházení práv zaměstnance. Na druhé straně však vlivem zvyšujících se nároků kladených na zaměstnavatele může nová právní úprava dohod vést ke znevýhodnění brigádních zaměstnanců, především studentů či seniorů.


Home office

Novela rovněž reaguje na potřebu právně regulovat práci konanou z domu. Některé skupiny zaměstnanců, zejména rodiče, kteří v domácnosti pečují o dítě mladší 15 let, těhotné ženy i zaměstnanci pečující o osoby závislé na péči, budou mít na home office nárok automaticky.

Co se kompenzace nákladů home office či příspěvku na ušlé energie týče, nová úprava zákoníku práce počítá i s fakultativní paušální částkou, která může být zaměstnanci vyplácena za každou odpracovanou hodinu. Jedná se o kompenzaci zvýšených nákladů na elektřinu, vodu, vytápění apod., které v důsledku práce z domu pravidelně vznikají. Zaměstnavateli a zaměstnanci však bude necháno na zváženou, zda takovou náhradu ujednají.

Tato paušální náhrada nebude do výše 2,80 Kč za hodinu podléhat dani z příjmu, přičemž tato hranice bude stanovována vždy nově pro každý kalendářní rok.


Digitalizace

Důležitým krokem směrem k digitalizaci pracovněprávních vztahů je možnost zasílat pracovně-právní písemnosti prostřednictvím e-mailu na adresu zaměstnance. Zaměstnanci bude možno v digitální podobě nově zasílat rovněž např. výpověď, okamžité zrušení pracovního poměru, mzdový výměr, či jiné důležité dokumenty. K tomu bude třeba výslovného písemného souhlasu zaměstnance, který bude udělen na samostatném dokumentu, ve kterém bude současně uvedena konkrétní e-mailová adresa zaměstnance. Musí přitom jít o soukromou adresu zaměstnavatele, která není v dispozici zaměstnavatele (tedy např. firemní e-mail). Novela rovněž zavádí fikci doručení na e-mail, která nastává 15. dnem po jeho odeslání.


Lukáš Tláskal
právník

Novinka v katastru: Osvědčení, že jednotka je v souladu se stavebním povolením nebo kolaudací


🔴 Další novinkou v katastru nemovitostí od 1.1.2023 je upozornění o tom, že jednotka je vymezena v souladu se stavebními předpisy.

🔴 Zápis se bude týkat každé jednotlivé jednotky, nikoli bytového domu jako celku.

🔴 Upozornění má být zapisováno podle osvědčení, které vystaví příslušný stavební úřad. Jeho obsahem bude skutečnost, že prohlášení vlastníka vymezujícího jednotku je v souladu s příslušným rozhodnutím stavebního úřadu.

⚔ V současné době existuje v praxi problém, že do prohlášení vlastníka o rozdělení domu na bytové jednotky je možné uvést údaje, které neodpovídají skutečnosti (především o výměře jednotky a případně i o povoleném způsobu užívání jednotky). Katastrální úřad totiž zpravidla nemá způsob, jak tyto skutečnosti ověřit.

🔴 Zákonodárce si od této novinky slibuje zvýšení právní jistoty kupujících (též v kombinaci se zápisem o podlahové ploše jednotky, který bude v katastru také nově evidován).

Výměra jednotky bude nově zapsaná v katastru

🔴 Podle novely katastrální vyhlášky č. 346/2022 Sb. bude od 1.1.2024 v katastru nemovitostí nově evidovaná podlahová plocha bytu nebo nebytového prostoru (§ 15 odst. 3 písm. c) katastrální vyhlášky)

🔴 Podlahové plochy budou evidovány podle toho, co je uvedeno prohlášení vlastníka, nebo jiné listiny, která byla podkladem pro zápis jednotky (např. smlouvy o výstavbě).

🔴Tyto údaje budou katastrální úřady zapisovat z moci úřední, a to jak zpětně u již existujících jednotek, tak i u všech nově zapisovaných.

👉 Tato novinka v praxi poslouží především kupujícím a realitním zprostředkovatelům, kteří už nebudou muset podlahovou plochu ověřovat ze sbírky listin katastrálního úřadu.

Povinnost advokáta odhadnout budoucí náklady právních služeb

Dne 12. 1. 2023 zveřejnil Soudní dvůr Evropské unie (dále jen „Soudní dvůr“) část svého rozhodnutí sp. zn. C‑395/21, ve kterém se věnuje problematice spotřebitelských vztahů při poskytování právních (a dalších) služeb. Rozhodnutí se zaměřuje na povinnost jasnosti a srozumitelnosti sdělení ve vztahu ke spotřebitelům dle čl. 5 Směrnice Rady 93/13/EHS ze dne 5. dubna 1993 o nepřiměřených podmínkách ve spotřebitelských smlouvách (dále jen „Směrnice“) a na následky nedodržení této povinnosti ze strany podnikatele.

Po skutkové stránce došlo v uvedeném sporu zhruba k následujícímu. Spotřebitel uzavřel s advokátem několik smluv o poskytování právních služeb. V rámci těchto smluv byla sjednána hodinová odměna za poskytované služby, avšak bez uvedení předpokládaných budoucích nákladů či časového rozsahu služeb. Spotřebitel následně neuhradil odměnu vyúčtovanou advokátem a ten se jejího uhrazení domáhal u soudu. V rámci tohoto soudního řízení ale byla advokátovi přiznána pouze část účtované odměny. Spor se tak dostal až před litevský Nejvyšší soud, který se zabýval platností ujednání o odměně obsaženého v rámci smlouvy o poskytování právních služeb uzavřené s advokátem. Litevský Nejvyšší soud se následně obrátil na Soudní dvůr s otázkou výkladu ustanovení Směrnice zabývající se srozumitelností smluvního ujednání o odměně, jehož porušení by veslo k neplatnosti smlouvy o poskytování právních služeb.


Právní otázky řešené Soudním dvorem Evropské unie

Soudní dvůr se v rámci zveřejněné části rozhodnutí zabýval dvěma otázkami. V prvé řádě šlo o posouzení, zdali uvedení hodinové sazby bez rozsahu poskytovaných služeb představuje jasné a srozumitelné sdělení pro spotřebitele ve smyslu ustanovení čl. 5 Směrnice. Následně se soud zabýval otázkou dopadu významu případné nejasnosti nebo nesrozumitelnost na rozhodování soudu.


Jasnost a srozumitelnost ujednání o odměně advokáta

Právním základem sporu je požadavek na transparentní smluvní ujednání, který je uveden ve čl. 4 odst. 2 a rovněž ve čl. 5 Směrnice. K tomu, aby byl tento požadavek naplněn, je zapotřebí, aby ještě před uzavřením smlouvy měl spotřebitel možnost posoudit veškeré ekonomické dopady pro něj ze smlouvy vyplívající. Dle názoru Soudního dvora přitom nepostačí, jsou-li ujednání se spotřebitelem po gramatické a formální stránce srozumitelná, ale je rovněž zapotřebí, aby spotřebitel rovněž v dostatečné míře chápal jejich možné budoucí dopady.

Dle Soudního dvora pak nemůže dojít k naplnění tohoto imperativu v případě, že ve smlouvě o poskytování právních nebo jiných služeb bude uvedena pouze hodinová sazba bez časového odhadu nebo způsobu, jak určit alespoň přibližně konečnou budoucí cenu poskytovaných služeb. Smlouva nebo smluvní ujednání o ceně poskytovaných služeb neobsahující alespoň přibližný časový rámec tak dle Soudního dvora nejsou jasné a srozumitelné, protože spotřebiteli neumožňují učinit informované ekonomické rozhodnutí.


Právní dopady netransparentního ujednání

Jaký dopad má tato nejasnost či nesrozumitelnost při posuzování nároku advokáta na uhrazení odměny však dle rozhodnutí Soudního dvora nezávisí pouze a výhradně na otázce jasnosti a srozumitelnosti. Aby bylo možné posoudit přiměřenost a na ní navazující platnost takového ujednání o odměně, musí se soudy při rozhodování zabývat také otázkou, zdali advokát (podnikatel) jednal v dobré víře vůči klientovi (spotřebiteli) a zdali takové ujednání způsobuje významnou nerovnováhu v neprospěch spotřebitele. Ujednání hodinové sazby bez uvedení časového rámce proto není bez dalšího zneužívající, ale je vždy třeba zkoumat i další aspekty smluvního vztahu. Národní úprava sice dle Soudního dvora může stanovit, že jakékoliv nejasné a nesrozumitelné jednání ve vztahu se spotřebitelem je bez dalšího neplatné. Taková úprava však v rámci českého právního řádu přijata nebyla.

Dojde-li však soud k závěru, že je takové ujednání o odměně v rámci spotřebitelského vztahu nepřiměřené, má povinnost takové ujednání neaplikovat, ledaže by se proti jeho neaplikaci spotřebitel ohradil. Jestli pak s ohledem na neplatnost ujednání o ceně musí dle národních právních předpisů zaniknout i smlouva o poskytování právních nebo jiných služeb, nebrání Směrnice zneplatnění smlouvy o poskytování služeb jako celku. To pak platí i v případě, že by ve výsledku podnikateli nevzniklo právo na jakoukoliv odměnu. Soud pak v takovém případě může nahradit neplatné ujednání pomocí odpovídajícího zákonného ustanovení, pokud by se zrušením celé smlouvy dostal spotřebitel do nevýhodné pozice. Soudní dvůr nicméně zakazuje nahrazení nepřiměřeného ujednání uvážením soudu o hodnotě poskytnutých služeb.


Důsledky rozhodnutí Soudního dvora Evropské unie pro advokátní praxi

Po dlouhá léta bylo účtování odměny za poskytované právní služby pomocí hodinové sazby alfou a omegou. V poslední době je ale možné na trhu advokátních služeb zaznamenat pozvolný odklon od hodinové sazby směrem k transparentnějším formám odměňování. Mám za to, že důvody pro tento posun v zásadě kopírují odůvodnění glosovaného rozhodnutí Soudního dvora.

Samotná hodinová sazba skutečně poskytuje klientovi jen omezené informace o možných budoucích nákladech právních služeb. Klient ostatně nemůže vědět, kolik času advokát nad jeho případem stráví. Samotné účtování hodinovou sazbou je tím absurdnější, pokud si uvědomíme, že schopný a zběhlý advokát nad stejnou záležitostí stráví podstatně méně času než jiný kolega bez předchozích zkušeností. Zcela samostatnou kapitolou je pak otázka toho, jaké činnosti jsou stran jednotlivých advokátů účtovány (účtujete klientům založení spisu?).

Osobně se domnívám, že v rámci nesporné agendy by měla být hodinová odměna sjednávána spíše výjimečně. Vede mě k tomu předně názor, že při vyřizování nesporné právní agendy není podstatný rozdíl mezi poskytováním právních a jakýchkoli jiných služeb. Lze-li dopředu odhadnout náklady na služby grafika, překladatele, účetního, nebo třeba automechanika, nevidím mnoho důvodů, pro které bychom se jako advokáti měli vydávat na cestu nepředvídatelného ujednání o hodinové odměně.

Úvahy o transparentním a pevném odměňování však dostávají vážné trhliny v případě, kdy ani pro samotného advokáta není objektivně možné rozsah a náročnost právního zastoupení předem odhadnout. Takové situace nastávají častěji v rámci sporné agendy. V té mnohdy závisí budoucí rozsah sporu na okolnostech, které nejsou strany schopné předpovídat ani ovlivnit. Předpokládám, že každý advokát se setkal s „prostými“ kauzami, ve kterých nakonec deset let opakovaně rozhodovaly všechny stupně.

Soudní dvůr v citovaném rozhodnutí uvádí jistý návod, jak se s podobnými situacemi ve vztahu ke klientovi vyrovnat. K naplnění požadavku transparentnosti by mohlo postačovat, pakliže advokát svému klientovi sdělí alespoň odhad předpokládaného či minimálního počtu hodin potřebných k poskytnutí právní služby, nebo pakliže se advokát zaváže zasílat klientovi v pravidelných intervalech výkazy s uvedeném počtu odpracovaných hodin. Druhý z uvedených požadavků je z pohledu advokátní praxe poměrně standardní. Snaha předem odhadnout minimální počet hodin nezbytných k vedení soudního sporu však svou vypovídací hodnotou odpovídá věštění z čajových lístků. 

V prostředí českého práva považuji za problematickou rovněž hrozící sankci neplatnosti ujednání o odměně advokáta. V tuzemské právní úpravě by samotná neplatnost ujednání o ceně nezpůsobila neplatnost celé smlouvy (jak naznačuje Soudní dvůr). Odměna za poskytnuté právní služby by ale v takovém případě musela být určena dle vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (dále jen „advokátní tarif“). Takto určená odměna však zpravidla bude ještě více nepředvídatelná než odměna hodinová. Ani účtování dle advokátního tarifu pak dle mého nenaplňuje požadavek transparentnosti ve smyslu Směrnice.

V reakci na rozhodnutí Soudního dvora lze přinejmenším doporučit, aby advokáti účtující hodinovou sazbou nejpozději do smluv o poskytování právních služeb vtělili určitou formu odhadu budoucího rozsahu právních služeb. V úvahu připadá např. maximální rámec služeb, o jehož vyčerpání bude klient bezprostředně informován (time cap). Tam ovšem narážíme na problém, že v případě překročení takového odhadu nedává zákon o advokacii v platném znění advokátovi možnost smlouvu o poskytování právních služeb vypovědět. Advokát pak nemá ani možnost přestat další služby klientovi poskytovat, neboť by se tím vystavoval riziku náhrady škody. Překročení advokátem stanoveného odhadu rozsahu právních služeb a následná nevůle klienta – spotřebitele tento časový rámec smluvně navýšit nemůže být s ohledem na předpisy vztahující se ke spotřebitelským vztahům platně sjednaným důvodem pro odstoupení od smlouvy ze strany podnikatele. V rámci sporné agendy tak není time cap ideální.

Spíše, než stanovení maximálního rozsahu právních služeb se proto jeví vhodnějším ujednávat rámec služeb, o jehož překročení bude klient informován. Takový postup lze sjednat i opakovaně (např. po každých započatých 50 hodinách právní služby). Uvedený postup pak lze do značné míry nahradit prostřednictvím pravidelného výkazu, kterým advokát informuje klienta o rozsahu již poskytnutých služeb, či pravidelnou fakturací, například na měsíční bázi. Toto řešení však naráží na problém, kdy rozsah právních služeb v jednom časovém období výrazně překročí období předchozí.

Transparentnosti smluvních ujednání o odměně advokáta může též pomoct, pakliže advokát klienta (spotřebitele) informuje o tom, jaké činnosti jsou pro účely účtování považovány za právní služby. Lze se tak vyhnout především sporům o (ne)účtování telefonických a e-mailových porad klienta s advokátem, studium judikatury, náhrad za ztrátu času při cestě na úkony, či různé služby administrativního charakteru.

Je však třeba upozornit rovněž na to, že otázky odměňování advokáta nemohou být překážkou vedení sporu jako takového.

Tento obrázek nemá vyplněný atribut alt; název souboru je 01-kopie-970x1024.jpg.

Mgr. Christian Grym, LL.M.
advokát

Publikováno pro Advokátní deník dne 19.1.2023:

Případová studie: Zrušení výživného na dospělé dítě

O co v případu šlo

Zhruba v půlce roku 2022 se na mě se svým případem obrátil pan Jiří. Vylíčil mi, že je rozvedený a se svoji bývalou manželkou mají zletilého syna. Syn byl po rozvodu svěřen do výlučné péče matky a otci bylo soudem uloženo platit k rukám matky (a později zletilého syna) výživné ve výši 7.000 Kč měsíčně, které řádně platil posledních 10 let. Synovi je 27 let a v červnu konečně po 8 letech dokončil studium marketingu na vysoké škole. Otec tak výživné přestal platit.

Hned v srpnu mu však přišel dopis od exekutora, ve kterém otci oznamuje, že na návrh syna zahajuje exekuční řízení k vymožení dlužného výživného. Následně otci postihl bankovní účty i mzdu u zaměstnavatele.

Z exekučního návrhu se otec dozvěděl, že syn sice studium marketingu v červnu 2022 skutečně ukončil, avšak hned od dalšího akademického roku nastoupil ke studiu novému, tentokrát v oboru informatika a management.

Kdy zaniká vyživovací povinnost

Vyživovací povinnost rodičů trvá po dobu, po kterou dítě není schopno se samo živit (§ 911 občanského zákoníku). Není omezena žádným konkrétním věkem, nezaniká tedy ani dovršením 26 let. Stav odkázanosti na výživu rodičů zpravidla trvá po dobu, po kterou se dítě soustavným studiem připravuje na výkon svého budoucího povolání.

Ne po každé studium však automaticky trvá právo na výživné. Studium především nesmí být samoúčelné, tedy takové, kterým si zletilý potomek pouze prodlužuje mládí na účet povinného rodiče. Stejně tak nelze klást rovnítko mezi snahou o dosažení osobního nebo profesního cíle a dosažením schopnosti se samostatně živit. Přesně to se pak může uplatnit v případě studia na více vysokých školách, nebo v případě navazujícího doktorského studia.

Vyživovací povinnost zaniká sama ze zákona a není tedy nutné o zániku vyživovací povinnosti rozhodnout soudně. Pokud však je výživné stanoveno soudním rozhodnutím a na zániku vyživovací povinnosti není mezi rodiči a dítětem shoda, je možné podle požádat o zrušení vyživovací povinnosti soud. Jedině návrhem na zrušení vyživovací povinnosti je ostatně možné vyhnout se situaci, do které se dostal v našem případě pan Jiří.

Jak jsme postupovali

Z informací podaných ze strany otce jsem pojal podezření, že by se mohlo jednat právě o případ, kdy vyživovací povinnost k dospělému synovi již ze zákona zanikla. Studiem na další vysoké škole si ostatně syn svou již dosaženou kvalifikaci nijak nezvyšuje. Ani jeho první studium ostatně nebylo právě příkladné, když k dosažení magisterského vzdělání potřeboval 8 let.

V prvé řadě jsme tedy podali příslušnému soudu návrh na zrušení vyživovací povinnosti. Abychom pak zabránili dalšímu vedení exekuce, navrhli jsme její odklad do doby rozhodnutí soudu ve věci výživného. Byť soudní exekutor našemu návrhu zprvu nevyhověl, jemu nadřízený okresní soud nám dal za pravdu a nařídil odklad exekuce.

Stání před soudem a výsledek

Soudní jednání bylo nařízeno za zhruba dva měsíce po podání návrhu. U soudního jednání syn uvedl, že se zrušením vyživovací povinnosti nesouhlasí. Další studium ho nejen zajímá, ale navíc mu umožní lepší uplatnění na trhu práce. Po dobu studia přitom nemá čas chodit do práce a vydělávat si dost peněz na obstarání životních potřeb. Kvůli škole má čas pouze na občasnou brigádu v reklamní agentuře, na které si vydělá jen něco kolem 10 tis. korun, což sotva stačí na pokrytí nájemného.

A jak to celé dopadlo? Soudce předně uvedl, že zájem o další vzdělání je sice chvályhodný, ale v tento moment již s přípravou na budoucí povolání syna nesouvisí. Syn již dosáhl plnohodnotného vzdělání v oblasti marketingu, další studium v odlišné oblasti již tuto kvalifikaci nijak neprohlubuje a syn dva tituly pro svoji budoucí kariéru nepotřebuje. Pokud se tedy rozhodl k dalšímu studiu na vysoké škole, je pouze na něm, aby si opatřil prostředky z vlastních zdrojů.

Soud tedy vyživovací povinnost otce ke zletilému synovi zrušil, a to zpětně ke dni ukončení studia na první vysoké škole. Na to byla samozřejmě rovněž zastavena i exekuce a všechny dosud vymožené peníze exekutor vrátil.

Mgr. Christian Grym, LL.M.
advokát

Novela spotřebitelského práva a nová pravidla nejen pro e-shopy

Podnikatelé, a především pak provozovatelé internetových obchodů, by měli zbystřit. Už 6. ledna 2023 nabývá účinnosti novela občanského zákoníku a zákona o ochraně spotřebitele, která přináší zásadní změny do podnikatelsko-spotřebitelských vztahů. V naší dvoudílné sérii článků se na tyto změny zaměříme a rozebereme praktické dopady, které novela podnikatelům přinese.


Smluvní podmínky a povinnosti podnikatele před uzavřením smlouvy

První část změn občanského zákoníku se týká informací, které je podnikatel povinen poskytnout spotřebiteli před uzavřením smlouvy. V rámci těchto změn došlo ke konkretizaci zákonných požadavků na poskytované údaje, ale i ke stanovení nových povinností a rozšíření těch současných. Jako zásadní změnu lze vnímat to, že veškeré údaje, které je prodávající povinen poskytnout spotřebiteli, jsou nově uvedeny pouze v § 1820 OZ a došlo tak odstranění zdvojené úpravy původně obsažené v ustanovení § 1811 OZ. Podle novelizovaného ustanovení musí podnikatel před uzavřením smlouvy poskytnout spotřebiteli k dispozici tyto informace:

➙ údaje o hlavních vlastnostech zboží nebo služby v rozsahu odpovídajícím použitému prostředku komunikace na dálku a povaze zboží nebo služby,

➙ údaje o své totožnosti,

➙ adresu sídla a případně i provozovny, pokud se liší od adresy sídla,

➙ telefonní číslo, emailovou adresu a případně další údaje o jiném prostředku on-line komunikace, který poskytovatel využívá, avšak tento prostředek musí umožnit spotřebiteli umožnit uchovat písemnou komunikaci v textové podobě včetně data a času

➙ celkovou cenu zboží včetně všech daní, poplatků atd. a v případě, že celkovou cenu nelze stanovit, je třeba uvést způsob jejího výpočtu;

➙ cenu nákladů na dodání zboží a v případě, že tyto náklady nelze stanovit předem, údaj, že mohou být dodatečně účtovány,

➙ údaj o přizpůsobení ceny osobě spotřebitele na základě automatizovaného rozhodování, byla-li cena takto přizpůsobena,

➙ způsob platby, způsob a čas dodání zboží nebo plnění a případně pravidla vyřizování stížností,

➙ poučení, že při odstoupení od smlouvy po výslovné žádosti spotřebitele o započetí plnění již v průběhu lhůty pro odstoupení od smlouvy musí spotřebitel poskytnout podnikateli úhradu za již provedené služby, případně za celou službu, pokud bude poskytnuta v plném rozsahu,

➙ údaj o existenci práv z vadného plnění, případně také o záruce za jakost, poprodejním servisu a jejich podmínkách,

➙ údaj o kodexu chování, pokud se jej podnikatel zavázal dodržovat v souvislosti s některou obchodní praktikou nebo odvětvím jeho podnikání a o tom, jak lze obdržet jeho kopii,

➙ údaj o době trvání závazku a podmínky ukončení závazku, má-li být smlouva uzavřena na dobu neurčitou nebo má-li být závazek automaticky prodlužován,

➙ nejkratší dobu, po kterou budou trvat spotřebitelovy povinnosti ze smlouvy, má-li být smlouvou určena,

➙ údaj o povinnosti zaplatit zálohu nebo obdobnou platbu, je-li vyžadována, a o jejích podmínkách.

Dále budou mít nově provozovatelé e-shopů, respektive všichni podnikatelé, kteří uzavírají se spotřebiteli smlouvy pomoci elektronických prostředků, povinnost uvést také informace o tom, zda bude uzavřená smlouvy uložena u podnikatele a zda k ní umožní spotřebiteli přístup, o jazycích, ve kterých lze smlouvu uzavřít, o jednotlivých technických krocích vedoucích k uzavření smlouvy a o možnostech zajištění a opravování chyb vzniklých při zadávání dat před podáním objednávky.

Zároveň pak podnikatel před odesláním objednávky musí umožnit spotřebiteli zkontrolovat a měnit údaje, které v rámci objednávky vyplnil. Provozovatelé e-shopů tedy musí technicky upravit systém svých objednávek tak, aby bylo možné před závazným odesláním objednávky zkontrolovat a měnit spotřebitelem uvedené údaje.

Důležitou změnou také je, že veškerá ujednání o obsahu smlouvy mezi podnikatelem a spotřebitelem, které podnikatel sdělil spotřebiteli před uzavřením smlouvy, se stávají součástí smlouvy, ledaže by si mezi sebou strany výslovně ujednaly jiný obsah. Tato změna se bude týkat zejména různých reklamních akcí a nabídek, kdy si budou muset podnikatelé dávat větší pozor na obsah svých reklamních sdělení, respektive na to, aby se následná nabídka v celém rozsahu s reklamními a jinými propagačními sděleními shodovala.

Dochází také ke změně formy, v jaké je třeba sdělovat informace spotřebitelům. Nově zákon začíná více využívat institutu textové podoby, který má díky novele také novou definici. Forma textové podoby tak bude dodržena pouze v případě, že informace budou poskytnuty fyzicky na listině, případně na nosiči dat, který umožní adresátovi uchovat jemu určené údaje tak, aby mohly být využívány po dobu přiměřenou jejich účelu a který umožní jejich reprodukci. Toto v praxi znamená, že tam, kde bude zákon nově vyžadovat textovou formu, musí dojít k předání příslušných dokumentů ve fyzické listinné podobě, nebo dojít k zaslání jejich kopie emailem, případně k jejich předání za využití trvalého nosiče dat jako je USB apod. Nově již proto tam, kde textovou formu stanoví zákon, nebude stačit zveřejnění na internetových stránkách podnikatele. Toto se bude týkat zejména VOP, které by tak měly být zákazníkům zasílány v emailu spolu s objednávkou či jinými dokumenty zprávami zasílanými spotřebiteli.

Veškeré povinné údaje pak musí podnikatel spotřebiteli předat nebo vhodným způsobem zpřístupnit v čitelné podobě. Po uzavření smlouvy vzniká podnikatelům nově povinnost vydat spotřebiteli v přiměřené době potvrzení o uzavření smlouvy, a to nejpozději v okamžiku dodání zboží nebo před tím, než začne poskytovat službu. Pokud nebyly shora uvedené údaje poskytnuty v textové formě již před uzavřením smlouvy, musí podnikatel tyto údaje v textové formě být součástí potvrzení o uzavření smlouvy. Zásadní novinkou je tedy skutečnost, že již nadále nebude stačit pouhé zveřejnění VOP na Vašich webových stránkách.

V případě, že podnikatel nesplní povinnost informovat spotřebitele o některých z uvedených skutečností, hrozí mu v souladu s novelou zákona o ochraně spotřebitele pokuta až do výše 5.000.000,- Kč. Stejná pokuta pak bude hrozit i v případě nedodržení formy předání těchto informací nebo v případě, kdy podnikatel spotřebiteli nevydá a nepředá potvrzení o uzavření smlouvy. Nově pak tato pokuta hrozí podnikateli i v případě, že spotřebiteli nepotvrdí přijetí objednávky.


Odstoupení od smlouvy

Ke změnám dochází také v případě odstoupení od smlouvy u smluv uzavíraných na dálku nebo mimo obchodí prostory podnikatele.

I po novele zůstává spotřebiteli možnost odstoupit od takto uzavřené smlouvy ve lhůtě čtrnácti dnů, vyjasnění přitom doznala úprava konce lhůty pro odstoupení od smlouvy, kdy došlo ke sjednocení terminologie se zbytkem občanského zákoníku. Primárním pravidlem i nadále zůstává, že odstoupit od smlouvy může spotřebitel ve stanovené lhůtě počítané ode dne uzavření smlouvy.

Vyjasnění doznala úprava ve vztahu ke kupním smlouvám, kdy se tato úprava nebude vztahovat na jakoukoliv kupní smlouvy uzavřenou se spotřebitelem, ale výhradně na smlouvy o koupi zboží. V těchto případech pak lhůta pro odstoupení od smlouvy běží ode dne převzetí zboží kupujícím nebo jím určenou osobou, nebo ode dne kdy dojde k převzetí posledního kusu zboží v případě, že spotřebitel v rámci jedné objednávky objednal více kusů zboží a tyto jsou dodávány samostatně, nebo ode dne převzetí poslední položky nebo části dodávky zboží sestávajícího  se z několika položek nebo částí, nebo ode dne převzetí první dodávky zboží v případě, že je ve smlouvě ujednání pravidelná dodávka zboží po ujednanou dobu.

Oproti původní úpravě pak dochází i k odlišnému počítání lhůt ve vztahu k odstoupení od smlouvy v případě, že spotřebitel nebude podnikatelem poučen o právu odstoupit od smlouvy. V tomto případě se bude lhůta jednoho roku pro odstoupení od smlouvy počítat ode dne uplynutí lhůty pro odstoupení, nikoliv ode dne počátku běhu lhůty.

Zároveň zákon uvolňuje pravidla pro to, jakým způsobem může spotřebitel učinit odstoupení od smlouvy. Nově totiž bude stačit, aby spotřebitel učinil jakékoliv prohlášení vůči podnikateli, z jehož obsahu bude vyplývat požadavek na odstoupení od smlouvy.

Toto ustanovení považujeme za jedno z nejvíce problematických celé novely, jelikož není zřejmé, jestli směřuje výhradně do obsahu prohlášení spotřebitele, nebo i do jeho formy. V některých článcích věnujících se této problematice můžeme již dnes najít názor, že spotřebitelé budou moci od smluv odstupovat prohlášením v jakékoliv formě, tedy i například ve zprávě na messengeru nebo pomocí chatbotů. Tento názor je však dle našeho názoru přehnaně zjednodušující a nesystémový vzhledem k obsahu novely.

Máme za to, že změna ustanovení § 1830 OZ směřuje více k tomu, že již nebudou podnikatelé moci požadovat odstoupení od smlouvy pouze prostřednictvím formuláře nebo jejich interního systému. To však neznamená, že bude zcela na spotřebiteli, aby si zvolil formu odstoupení od smlouvy. Byť nelze v tomto směru předvídat vývoj judikatury nebo praxe dozorujících orgánů, jako udržitelný se nám jeví pouze takový výklad, že jako platné odstoupení bude třeba brát projev vůle spotřebitele učiněný na kontaktních adresách fyzických i elektronických, které budou podnikatelem sděleny, nikoliv projev vůle učiněný jakýmkoliv způsobem například na sociálních sítích podnikatele.

Drobné obměny doznává také povinnost spotřebitele odeslat zboží podnikateli do čtrnácti dnů ode dne odstoupení od smlouvy. Nově bude tato povinnost spotřebitele splněna, pokud spotřebitel zboží v poslední den uvedené lhůty odešle, tedy předá osobě, která jej bude povinna doručit podnikateli.

Naopak pozitivně lze vnímat změnu v ustanovení o odpovědnosti spotřebitele, které nově předchází situacím, kdy si spotřebitel zakoupí zboží, které po 14 dnech používání vrátí prodávajícímu. V tomto případě bude mít nově podnikatel právo na úhradu částky odpovídající snížení hodnoty zboží vzniklé v důsledku nakládání se zbožím. Výjimkou bude pouze situace, kdy se bude jednat o takové nakládání, které je nutné k tomu, aby se seznámil s povahou, vlastnostmi a funkčností zboží. V takovém případě nárok na náhradu za snížení hodnoty nevznikne.

Změn doznaly také důvody, pro které spotřebitel nebude moci odstoupit od smlouvy. Nově tak nebude možné odstoupit od smlouvy v případě, že

již došlo k poskytnutí služby v plném rozsahu, avšak pouze v případě, že spotřebitel výslovně souhlasil se započetím poskytování služby před uplynutím lhůty pro odstoupení od smlouvy a podnikatel poučil spotřebitele, že poskytnutím plnění zaniká právo odstoupit od smlouvy,

zboží bylo vyrobeno podle požadavků spotřebitele nebo přizpůsobenou jeho osobním potřebám (v současné době se tato výjimka vztahuje pouze na případy, kdy bylo zboží na základě přání spotřebitele upraveno),

zboží je dodáváno v zapečetěném obalu, které z důvodu ochrany zdraví nebo hygienických důvodů není vhodné vrátit poté, co jej spotřebitel porušil (v současné době se tato výjimka vztahovala na zboží v uzavřeném obalu, které nebylo možné vrátit z hygienických důvodů; dochází tedy k upřesnění a odstranění rozporů ve výkladu tohoto ustanovení),

zvuková nebo obrazová nahrávka nebo počítačový program byly dodány v zapečetěném obalu a spotřebitel jej porušil.

Nově naopak vzniká spotřebiteli právo na odstoupení od smluv o předplatném novin, periodik a časopisů.

V případě, že by došlo k uzavření smlouvy se spotřebitelem na základě předchozí nekalé obchodní praktiky podnikatele, má spotřebitel právo odstoupit od smlouvy ve lhůtě 90 dnů ode dne uzavření smlouvy, nebo požadovat přiměřené snížení ceny.

Porušení povinností informovat spotřebitele o jeho právech souvisejících s odstoupením od smlouvy je i nadále přestupkem dle zákona o ochraně spotřebitele, za nějž podnikateli hrozí pokuta až do výše 2.000.000,- Kč. Nově se však za přestupek považuje také nepotvrzení přijetí odstoupení od smlouvy, přičemž za tento přestupek hrozí udělení pokuty až do 5.000.000,- Kč.


Zneužívající ujednání

Novinkou, která zasáhne všechny podnikatele bez ohledu na to, zda obchodují v kamenné provozovně nebo online, je zavedení institutu zneužívajících ujednání. Nová úprava sice z části kopíruje úpravu zakázaných ujednání známou z dosavadní právní úpravy, avšak s tím rozdílem, že zakázaná zneužívající ujednání už nebudou konstruována jako tzv. vyvratitelná domněnka. V zákoně vyjmenovaná ujednání budou pak zakázána vždy.

Vyjma ujednání, která již dříve uváděl zákon jako zakázaná, jsou nově jako zneužívající zakázána ujednání, která:

➙ umožňují, aby podnikatel nevydal spotřebiteli jeho věc v případě, že neuzavře nebo nesplní závazek, aniž má spotřebitel právo na přiměřenou náhradu, pokud smlouvu neuzavře nebo závazek nesplní podnikatel,

➙ umožňují, aby si v podnikatel v případě, že ze své vůle ukončí závazek, ponechal peněžitá plnění uhrazená za plnění, které dosud neposkytl,

➙ automaticky prodlužují závazek, je-li konec lhůty pro odmítnutí prodloužení nepřiměřeně vzdálen dni, kdy má k prodloužení dojít,

➙ umožňují podnikateli určovat, zda je zboží nebo služba v souladu se smlouvou, nebo mu svěřují výlučné právo vykládat kterékoli smluvní ujednání,

➙ omezují povinnosti podnikatele, k nimž ho zavázali jeho zástupci, nebo je podmiňují dodržením zvláštní náležitosti,

➙ ukládají spotřebiteli pro případ porušení povinnosti nepřiměřenou sankci,

➙ vylučují nebo omezují právo spotřebitele podat žalobu nebo použít jiný procesní prostředek, omezují důkazní prostředky, které má spotřebitel k dispozici, nebo ukládají spotřebiteli povinnost prokázat skutečnosti, které by podle zákona měl prokázat podnikatel,

➙ zavazují spotřebitele splnit povinnost vůči podnikateli, i když podnikatel povinnost vůči spotřebiteli nesplní, nebo

➙ umožňují podnikateli postoupit smlouvu, může-li to vést ke zhoršení postavení spotřebitele.

Z kategorického zákazu pak existují tři výjimky, kterými bude možné prokázat, že se nejedná o zneužívající ujednání. Jedná se o ustanovení, která:

➙ zakládají podnikateli právo vypovědět závazek bez důvodu hodného zvláštního zřetele bez přiměřené výpovědní doby,

➙ odkládají určení ceny až na dobu plnění, nebo

➙ vylučují nebo omezují právo spotřebitele vůči podnikateli v případě nesplnění povinnosti ze strany podnikatele, včetně možnosti započtení pohledávky spotřebitele proti pohledávce podnikatele.

Ke zneužívajícím ustanovením nebude ze zákona přihlíženo s výjimkou, pakliže se jich nedovolá sám spotřebitel.

Zásadní novinkou je ve vztahu k zneužívajícím ujednáním také přístup orgánu státní správy zavedený novelou zákona o ochraně spotřebitele. V případě, že takové ujednání bude obsaženo ve smlouvě uzavírané se spotřebitelem, hrozí nově podnikateli udělení pokuty až do výše 5.000.000 Kč. Za současné úpravy tento veřejnoprávní postih neexistoval a jediné, co podnikateli hrozilo, byla neúčinnost takového ujednání. Zde je třeba zdůraznit, že se jedná o veškerá smluvní ujednání, a tedy i ujednání obsažená ve VOP.

Před účinností novely je tak třeba provést kompletní revizi smluv a VOP a odstranit veškerá ustanovení, která by mohla být považována za zneužívající.


Reklamace a vadné plnění

Značné změny pak doznaly také nároky kupujících z vadného plnění. V prvé řadě je třeba konstatovat, že dle našeho názoru nová úprava po takřka devíti letech účinnosti (nového) občanského zákoníku definitivně odstranila rozpory ohledně toho, zdali se jedná o úpravu odpovědnosti za vady, nebo zákonné záruky za jakost. S novou úpravu je zřejmé, že se skutečně jedná výhradně o odpovědnost za vady, a to takové vady na věci, které na věci existovaly v době jejího převzetí.

S ohledem na změnu v pojetí odpovědnosti za vady dojde také ke změně toho, za co prodávající kupujícímu odpovídá. Prodávající pak bude odpovídat za to, že prodávané zboží bude splňovat všechny níže uvedené požadavky a v případě, že nebude, bude za tyto vady odpovídat. V budoucnu tak bude prodávající odpovídat za to, že:

➙ dodaná věc odpovídá ujednanému popisu, druhu, množství, jakosti, funkčnosti, kompatibilitě, interoperabilitě a případně i jiným ujednaným vlastnostem, respektive vlastnostem, které prodávající uvedené v nabídce nebo popisu produktu,

➙ věc je vhodná k účelu, pro který ji kupující kupuje a s nímž prodávající souhlasí,

➙ je věc dodána s ujednaným příslušenstvím a pokyny k použití, včetně návodu na montáž a instalaci,

➙ je věc vhodná k účelu, k němuž se věc tohoto druhu obvykle používá i s ohledem na práva třetích osob, právní předpisy, technické normy nebo kodexy chování daného odvětví,

➙ věc množstvím, jakostí a dalšími vlastnostmi, včetně životnosti, funkčnosti, kompatibility a bezpečnosti, odpovídá obvyklým vlastnostem věcí téhož druhu, které může kupující rozumně očekávat, i s ohledem na veřejná prohlášení učiněná prodávajícím nebo jinou osobou v témže smluvním řetězci, zejména reklamou nebo označením,

➙ věc odpovídá jakostí nebo provedení vzorku nebo předloze, které prodávající kupujícímu před uzavřením smlouvy poskytl.

Toto nové pojetí ovšem přináší pro podnikatele i zpřísnění, jelikož s účinností novely se u veškerých vad, které se na věci objeví do jednoho roku od jejího převzetí, bude předpokládat, že na věci byly již v době převzetí a bude tedy na prodávajícím, aby případně prokázal, že tomu tak nebylo. Dosud se takto posuzovaly pouze vady, které se na věci vyskytly do šesti měsíců od převzetí. Lhůta pro uplatnění práv z vadného plnění pak v případě vytknutí vady neběží od okamžiku, kdy nebylo možné věc užívat, a nikoliv až od zahájení reklamačního řízení.

Toto ustanovení v kombinaci s dalšími níže uvedenými změnami bude v praxi značně problematické, jelikož jím dochází k prodloužení zákonné dvouleté lhůty o dobu, kterou dle našeho názoru nebude pro podnikatele možné v praxi spolehlivě určit. Může se tak stát, že podnikatel bude odpovídat za vady i po více než zákonem stanovené dva roky.

Změnou spíše technického ražení je změna doby, po kterou prodávající odpovídá za vady věci z 24 měsíců na dva roky od převzetí, přičemž tuto lhůtu nelze v případě nového zboží zkrátit. Oproti současné úpravě pak dochází k posílení pozice kupujícího v rámci reklamací, když kupující již nadále nemusí vytknout vady bez zbytečného odkladu poté, co ji mohl při dostatečné péči zjistit. Je tedy na kupujícím, kdy vadu uplatní. Jedinou výjimku z odpovědnosti prodávajícího za vady pak tvoří situace, kdy kupující vadu sám způsobí.

Tuto změnu v kombinaci se shora uvedenou změnou ve stavění lhůty pro uplatnění reklamace, kdy tato lhůta neběží po dobu, kdy nebylo možné věc užívat, a nikoliv od zahájení reklamačního řízení, považujeme za potenciálně problematickou. Pokud nebude mít spotřebitel povinnost vytknout vadu okamžitě, může v případě poruchy věci uplatnit reklamaci třeba za několik měsíců poté, co se projeví. Běh reklamační lhůty se však staví od okamžiku, kdy došlo k rozbití věci. Reálně se tak reklamační doba neprodlouží pouze o dobu, kterou věc stráví na reklamaci u prodávajícího, ale o celou dobu její nefunkčnosti, tedy klidně i o několik měsíců, po které kupující vadu nevytkne. Zde vidíme prostor pro judikaturní korekci uvedeného ustanovení, neboť zcela neomezená lhůta pro uplatnění vad u prodávajícího svádí ke zneužívání a nedůvodnému poškozování práv prodávajících.


Práva z vadného plnění

Novinky pak novela zákona přináší také ve vztahu k nárokům, které může v případě vadného plnění spotřebitel uplatnit. Na tyto nároky se již neužije obecná úprava kupní smlouvy, ale speciální úprava obsažená v ustanoveních § 2158-2174 OZ, která navíc využití obecné úpravy z větší části vylučují. Nově se tak již nebude rozlišovat mezi vadou podstatnou nebo nepodstatnou, ale posloupnost a podmínky uplatnění nároků budou pro všechny vady shodné.

Spotřebitel se primárně bude moci domáhat odstranění vady, přičemž bude moci zvolit mezi dodáním nové věci a opravou současné věci. Zvolený způsob odstranění vady však nesmí být nemožný nebo oproti druhému způsobu nepřiměřeně nákladný, přičemž o přiměřenosti se bude rozhodovat na základě významu vady, hodnoty věci bez vady a zdali lze druhý způsob odstranění uplatnit bez značných obtíží pro kupujícího. Pokud by se ukázalo, že odstranění zvoleným způsobem je nemožné nebo nepřiměřeně nákladné dle popsaných kritérií, může prodávající odmítnout vadu odstranit.

V případě odstranění vady je pak prodávající povinen odstranit v přiměřené době takovým způsobem, který nezpůsobí kupujícímu značné obtíže. Veškeré náklady s odstraněním vady pak nese prodávající. V případě, že si kupující věc po odstranění vady nepřevezme v přiměřené době, může prodávající požadovat náhradu za uskladnění věci.

Dalším nárokem z vadného plnění je přiměřená sleva nebo odstoupení od smlouvy. Tyto však lze nově uplatňovat pouze v případě, že prodávající odmítne odstranit vadu nebo jí neodstraní v přiměřené době a na své náklady, nebo pokud se vada projeví opakovaně, nebo pokud je vada podstatným porušením smlouvy, nebo pokud je z prohlášení prodávajícího zjevné, že vada nebude odstraněna v přiměřené době nebo bez značných obtíží kupujícího. Zákona pak nově přináší i způsob stanovení přiměřené slevy, přičemž přiměřená bude sleva odpovídající rozdílu hodnoty věci bezvadné a hodnoty věci, kterou kupující obdržel. Kupující pak nebude moci odstoupit od smlouvy, pokud bude vada věci nevýznamná, přičemž to, jestli se jedná o významnou vadu, bude muset v případě sporu prokázat kupující.

Kupující bude mít stále povinnost vytknout vady u prodávajícího, leda že prodávající určí k opravě jinou osobu a tato osoba bude sídlit v místě blíže bydlišti kupujícího. V takovém případě může kupující vytknout vady i osoby určené k opravě.

Pozitivní novinkou pro prodávající je zavedení tzv. práva postihu. V případě, že prodávající prodává věc dodanou mu třetí osobou, náleží konečnému prodejci v případě uplatnění práv z vadného plnění kupujícímu náhrada od toho, kdo mu věc prodal.


Povinnost dodat zboží do 30 dnů

V případě, že nebude mezi stranami sjednáno datum doručení, je prodávající povinen kupujícímu věc odevzdat do třiceti dnů. Zde je třeba dát pozor na skutečnost, že odevzdáním se v případě dopravy zboží myslí faktické předání spotřebiteli nebo jím určené osobě. Včasné nedodání zboží ze strany prodávajícího pak může být nově považováno za důvod pro odstoupení od kupní smlouvy, pokud prodávající zboží nedodá ani v přiměřené náhradní lhůtě poskytnuté kupujícím. Právo odstoupit od smlouvy vzniká také v případě, že kupující sdělí prodávajícímu, že dodání v určitý čas je nezbytné. Pokud tedy například kupující uvede v poznámce k objednávce uvede, že vyžaduje dodání do určitého dne, a prodávající zboží do tohoto data nedoručí, je kupující oprávněn odstoupit od smlouvy.

Nedodání zboží ve sjednaném termínu nebo nejpozději do třiceti dnů, pokud není termín sjednán, je nově dle zákona o ochraně spotřebitelů přestupkem, za který hrozí podnikateli pokuta až do výše 5.000.000 Kč.


Zboží ve slevě

V rámci úpravy zákona o ochraně spotřebitele mají prodávající v případě prodeje zboží ve slevě nově povinnost informovat kupující o tom, za jakou nejnižší cenu zboží nabízel v době 30 dnů před poskytnutím slev. Za porušení této povinnosti pak prodávajícímu hrozí uložení pokuty až do výše 5.000.000,- Kč. Neuvedení této ceny je pak dle zákona považováno za nekalou obchodní praktiku. Spotřebiteli tak vzniká právo odstoupit od smlouvy uzavřené s podnikatelem na základě jeho nekalé praktiky, přičemž k tomuto je spotřebiteli poskytnuta lhůta 90 dnů ode dne uzavření smlouvy.


Účinnost novely a přechodná ustanovení

Veškeré změny, jimiž jsme se v tomto článku zabývali, přináší zákon č. 374/2022 Sb. ze dne 3. listopadu 2022, kterým se mění zákon č. 634/1992 Sb., o ochraně spotřebitele, a zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník.

Dle čl. 5 novelizačního zákona nabývá novela účinnosti třicátým dnem po jeho vyhlášení, přičemž vyhlášením se myslí zveřejnění ve sbírce zákonů. Zákon tak nabude účinnosti až dne 6. ledna 2023.

Ve čl. 4 pak novelizační zákon stanoví, že veškeré právní poměry vzniklé přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona a práva povinnosti z nich vzniklé se řídí dle úpravy platné v době jejich uzavření. Toto pravidlo se pak vztahuje také na práva a povinnosti z porušení smluv, tedy i na práva z vadného plnění. Jedinou výjimkou jsou smlouvy o poskytování digitálního obsahu nebo služeb digitálního obsahu, u kterých v případě, že dojde k poskytnutí digitálního obsahu po účinnosti novely, platí, že se budou řídit zákonem v novém znění. 

V současné době tak podnikatelé nemusí urychleně měnit obchodní podmínky, aby do nich ještě před Vánoci zahrnuli veškeré změny, a učit se nové postupy s tím spojené v době největšího shonu. Pokud navíc takovou změnu obchodních podmínek ještě před účinností novely provedou, budou se jimi muset řídit do té míry, do které se bude jednat o výhodnější úpravu pro spotřebitele, která nebude odporovat současné úpravě. V případných sporech tak bude v důsledku předčasné změny VOP docházet ke kumulaci staré a nové právní úpravy, což by nevyhnutelně vedlo ke zhoršení postavení podnikatelů.


Závěr

V tomto článku jsme Vám přinesli náhled do změn, které čekají podnikatele zaměřující se na prodej zboží a služeb spotřebitelům a také podnikatele v on-line prostředí. Za nejzásadnější změnu lze považovat povinnost podnikatele potvrzovat veškeré kroky spotřebitele a zároveň poskytovat spotřebiteli veškeré informace v takové podobě, aby si je mohl dle svého uvážení uchovávat. Tímto de facto končí éra pouhých odkazů na VOP a další dokumenty, které se nacházely na stránkách podnikatele.

Za pozitivní změnu je možno považovat odstranění rozporů v právní úpravě odpovědnosti za vady zboží. Zároveň však úprava vytváří problémy nové, a to zejména odstraněním povinnosti kupujícího vytknout vady bez zbytečného odkladu nebo stavěním běhu lhůtu pro uplatnění vad.

Nová úprava přináší změnu a zpřehlednění některých dosavadních nejasností. Zároveň se však jedná o rozsáhlou změnu, které bude třeba přizpůsobit dosavadní vnitřní postupy a smluvní dokumentaci. I s přihlédnutím k vysokým potenciálním postihům ze strany správních orgánů je vhodné zajistit, aby vše odpovídalo novým zákonným požadavkům.

Pokud si nevíte rady s nastavením vašich interních postupů, reklamačních řádů a smluvních podmínek, či se chcete ujistit, že u Vás bude vše fungovat v souladu s novelizovanou úpravou, neváhejte se nás obrátit s Vašimi dotazy na emailové adrese office@kgpartners.cz.

Zástavní právo k družstevnímu bytu

Zřídit zástavní právo ke členskému podílu v bytovém družstvu nebylo až do účinnosti zák. č. 90/2012 Sb., zákon o obchodních korporacích (dále jen „ZOK“), možné. Vzhledem k tomu, že se na trhu prakticky nevyskytují vhodné finanční produkty, které by nevyžadovaly zřízení zástavního práva, tak do roku 2014 prakticky nebylo možné financovat „koupi“ družstevního bytu jinak než z vlastních prostředků. Jaké jsou praktické poznatky v této oblasti po více než třech a půl letech účinnosti ZOK?


Za staré právní úpravy

Jak jsem již naznačil v úvodu, největším problémem při koupi družstevního bytu je jeho financování. Při koupi družstevního bytu totiž nepřevádíme nemovitou věc, ale pouze členský podíl v bytovém družstvu, se kterým je spojeno právo nájmu bytové jednotky ve vlastnictví bytového družstva. Předmětem vlastnictví tak není nic jiného než podíl v obchodní korporaci, který je movitou věcí a zajištění hypotečního úvěru zástavním právem tak není možné. Dříve tak existovaly pouze dva způsoby jak zajistit úvěrové financování družstevního bytu.

➙Nejběžnější praxí bylo zastavení jiné nemovité věci ve vlastnictví kupujícího, případně jiné osoby, která byla ochotná řádné splacení cizího hypotečního úvěru zajistit svou nemovitou věcí.

➙V případě, že nebyla k dispozici jiná nemovitá věc k zastavení, existovala tu ještě reálná šance v případě, že v dohledném časovém horizontu (z pravidla do 1 roku) má dojít k převodu družstevního bytu do osobního vlastnictví. Pro takový případ banky poskytovaly (a stále poskytují) tzv. předhypoteční úvěr. Jeho princip spočívá v tom, že na přechodnou dobu jsou kupujícímu vyplaceny finanční prostředky bez zajištění zástavním právem, které budou po převodu bytu do osobního vlastnictví refinancovány z klasického hypotečního úvěru, zajištěného zástavním právem k nově vzniklé bytové jednotce. Toto řešení však banky vyhodnocují jako rizikové, což se promítá do výrazně vyšší úrokové sazby oproti klasickému hypotečnímu úvěru. Po dobu trvání předhypotečního úvěru navíc dlužník splácí pouze úroky, nikoli jistinu. Řada nepříjemností čeká kupujícího v případě, že převod do osobního vlastnictví ve stanovené lhůtě nestihne.

Z popsaných hledisek se tedy obě dřívější varianty ve srovnání s klasickým zajištěním hypotečního úvěru nemovitou věcí jeví jako problematické, nevýhodné či rizikové.


Po novelizaci civilního práva

S účinností ZOK došlo ohledně zastavitelnosti členského podílu v bytovém družstvu k zásadní změně. Podle ustanovení § 32 odst. 3 ZOK totiž lze zastavit podíl společníka v obchodní korporaci za podmínek, za nichž ho lze převést, přičemž dále dodává, že zastavení podílu v bytovém družstvu lze stanovami podmínit nebo vyloučit. Není tedy sice možné obecně konstatovat, že jsou volně zastavitelné podíly ve všech bytových družstvech, avšak v praxi se setkáváme spíše s tím, že bytová družstva ve svých stanovách zastavitelnost podílů nevylučují.

Občanský zákoník ve svém § 1322 odst. 1 (dále jen „OZ“) dále problematiku vzniku zástavního práva k podílu rozvádí, když stanoví že zástavní právo k podílu vzniká zápisem do veřejného rejstříku, ve kterém je korporace zapsána. Podle § 42 zák. č. 304/2013 Sb., o veřejných rejstřících právnických a fyzických osob, (dále jen „VeřRej“) jsou bytová družstva jsou zapsána v obchodním rejstříku. V počátcích aplikace nové právní úpravy však vznikl praktický problém, kdy rejstříkové soudy poukazovaly na skutečnost, že na základě §§ 25 a 48 VeřRej se do obchodního rejstříku údaje o členech bytových družstev a jejich členských podílech nezapisují. Na podkladě této argumentace pak nemělo být možné ani zapsání zástavního práva k družstevnímu podílu, neboť jej zákon nedovoloval ve veřejném rejstříku vymezit. Mimoděk přitom též soudy poukazovaly na skutečnost, že k zápisu zástavního práva k movité věci existuje Rejstřík zástav vedený Notářskou komorou.

Tyto výkladové nejasnosti (nejspíš) s konečnou platností překlenulo Usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 28.7.2015, sp. zn. 14 Cmo 354/2014. Stanovisko Vrchního soudu prezentované v uvedeném rozhodnutí by se dalo shrnout tak, že ustanovení § 1322 OZ stanovuje jediný přípustný způsob, jakým může zástavní právo k podílu ve veřejné korporaci vzniknout. Není tedy přípustné argumentovat tím, že pro tento zápis není opora v jiném zákoně. Rejstříkové soudy proto musí najít způsob, jak příslušný zápis provést [1]. Zákon zcela jasně odkazuje na rejstřík, ve kterém je daná obchodní korporace zapsána, Rejstřík zástav nepřipadá tedy za účelem zápisu podílu v bytovém družstvu v úvahu. Argumentace oponujícího rejstříkového soudu ve výše uvedené věci navíc nebrala v potaz skutečnost, že Rejstřík zástav je veřejným seznamem, nikoli veřejným rejstříkem a tedy nesplňuje požadavek na formální publicitu zápisu. Ve stejném rozhodnutí se navíc Vrchní soud v Praze vyjádřil též k otázce aktivní legitimace k podání návrhu na zápis zástavního práva do Obchodního rejstříku. Správně přitom dovodil, že návrh podaný pouze zástavním věřitelem je přípustný, když požadavek na souhlas bytového družstva je nadbytečný a postačí pouze souhlas zástavního dlužníka.

Zastavení podílu v bytovém družstvu tak již sice bylo zákonem umožněno, přes to se ale banky k zajišťování úvěrů zástavním právem k podílu v bytovém družstvu staví stále spíše negativně. Důvodů může být několik, ať už se jedná o nedostatek zkušeností s novými právními instituty, nebo o rizika, která vyplývají z charakteru bytového družstva jako takového. Vlastnictví podílů v bytovém družstvu je totiž, na rozdíl od vlastnictví nemovitých věcí, evidováno pouze v neveřejném seznamu členů družstva. Taktéž převod družstevního podílu je do velké míry záležitost, která se odehrává za zavřenými dveřmi. V neposlední řadě je tu pak (za splnění zákonných podmínek) možnost vyloučení člena bytového družstva. Všechny tyto skutečnosti skýtají příležitost pro vznik situací, které v důsledku vedou banky spíše k tomu, aby podíly v bytovém družstvu do zástavy nebraly.

Závěrem lze tedy shrnout, že ačkoli je zastavení členského podílu v bytovém družstvu obecně přípustné a též příslušné rejstříkové soudy mají nástroje a metodiku, jak s takovým zástavním právem pracovat, nevýhody a rizika s tímto druhem zajištění dluhu spojená stále způsobují to, že k výraznému posunu ohledně financování družstevního bydlení nedošlo. V nebankovním sektoru naopak mezi způsoby zajištění stále převažují nástroje jiné, především pak zajišťovací převod práva, který staví věřitele oproti dlužníkovi do výrazně silnější pozice, než v případě práva zástavního. Vzhledem k jisté netransparentnosti družstevního vlastnictví se přitom nedá předpokládat, že by na tomto poli do budoucna došlo mezi poskytovateli úvěrů k výraznějšímu posunu.

Publikováno pro EPRAVO.CZ k právnímu stavu ke dni 5.9.2017

Mgr. Christian Grym, LL.M.

advokát


[1] V současnosti se rejstříkové soudy na toto usnesení adaptovaly tak, že člena družstva spolu se zastaveným podílem zapisují do obchodního rejstříku mezi další skutečnosti

Povinnosti po založení s.r.o.

Poté, co dojde k založení a vzniku společnosti s ručením omezením, je třeba pamatovat na řadu povinností, které po Vás právní předpisy vyžadují. Níže jsme pro Vás připravili seznam těch nejdůležitějších.

Datová schránka

Po zápisu společnosti do obchodního rejstříku Vám Ministerstvo vnitra zřídí datovou schránku. Přístupové údaje obdržíte jako jednatel na adresu svého trvalého pobytu, a to automaticky do několika dnů od vzniku společnosti. Od té chvíle doporučujeme datovou schránku pravidelně vybírat, neboť jejím prostřednictvím s Vámi budou komunikovat úřady a další instituce. Pokud nemáte čas čekat na doručení přístupových údajů, můžete se zastavit na kterémkoliv kontaktním místě veřejné správy (CzechPoint) a o vydání přístupových údajů na místě požádat.

 

Sbírka listin

Do sbírky listin rejstříkového soudu zakládá společnost důležité dokumenty, jako jsou účetní závěrky, zprávy o vztazích mezi propojenými osobami, rozhodnutí valné hromady a podobně.

 

Valná hromada

Společnost s ručením omezeným má povinnost uspořádat valnou hromadu alespoň jedenkrát do roka, a to za účelem schválení účetní závěrky. Na valné hromadě se však přijímají i další důležitá rozhodnutí. Společnost s jediným společníkem valné hromady samozřejmě pořádat nemusí, nahrazuje je rozhodnutí jediného společníka.

 

Přihláška k dani z příjmu

Nově vzniklá právnická osoba je povinna do 15 dnů od svého vzniku podat u svého správce daně přihlášku k registraci k dani z příjmu právnických osob.

 

Registrace k dani z přidané hodnoty

Očekáváte-li v prvních měsících svého podnikání větší investice, není od věci se zamyslet nad dobrovolnou registrací k dani z přidané hodnoty. V takovém případě nás neváhejte kontaktovat, rádi za Vás registraci vyřídíme. Povinnost k registraci k DPH však vzniká až splněním zákonem stanovených podmínek, tedy především překročení obratu 1 mil. Kč (od 1.1.2022 překročení 2 mil. Kč) za 12 kalendářních měsíců po sobě následujících.

 

Evidence skutečných majitelů

Společnost s ručením omezeným je ze zákona povinna zapsat do Evidence skutečných majitelů všechny osoby, které společnost fakticky řídí, nebo z ní mají významné příjmy. Jedná se o evidenci, která vznikla od 1.1.2018 za účelem zajištění transparentnosti vlastnictví a přesunů finančních prostředků, vlastnické struktury právnických osob a potírání praktik vedoucích k legalizaci výnosů z trestné činnosti. Společnosti s ručením omezením a další právnické osoby mají nejen povinnost provést zápis do této evidence, ale rovněž průběžně udržovat tento zápis aktuální (např. při změnách společníků či jednatelů).

 

Ochranná známka

Chystáte-li se proniknout na trh s novým produktem či značkou, bude pro Vás do budoucna klíčové zabránit konkurenci, aby Vám Váš nápad okopírovala či ukradla. K tomu slouží ochranné známky, které mohou poskytovat ochranu svému vlastníkovi na národní, nebo dokonce celoevropské úrovni.

 

Zaměstnanci

Má-li společnost zaměstnance, je třeba dále registrovat společnost na finančním úřadě jako plátce daně z příjmů ze závislé činnosti. Společnost je povinna podat přihlášku k registraci u správce daně nejpozději do 15 dnů od vzniku povinnosti srážet daň. V souvislosti se zaměstnanci je společnost jako plátce daně rovněž povinna nahlásit zaměstnance u příslušné Okresní správy sociálního zabezpečení (OSSZ) a u zdravotních pojišťoven, a to do 8 dnů.

 

Označení sídla společnosti a provozovny

Každá společnost má dále povinnosti označit své sídlo (případně i provozovnu) svou obchodní firmou (názvem) a identifikačním číslem (IČO). Pro společnosti, které mají sídlo u nás, zajišťujeme označení na adrese sídla automaticky v rámci poskytovaných služeb.

 

 


 

Potřebujete poradit s Vaší společností? Ozvěte se nám.

 

Podívejte se, kolik Vás bude stát založení společnosti, sídlo a další služby. Vše najdete v našem ceníku.

Evropský etický kodex realitních zprostředkovatelů (Kodex CEPI)

V rámci zkoušek realitních zprostředkovatelů podle zákona č. 39/2020 Sb., o realitním zprostředkování, je po uchazečích požadována znalost tzv. etického kodexu CEPI. Zároveň s tím se požaduje, aby uchazeči prokázali schopnost aplikovat principy tohoto etického kodexu na praktických případech.

Co je to „etický kodex CEPI“?

Evropskou asociace realitních profesionálů CEPI je mezinárodní realitní asociace s centrálou v Bruselu. CEPI sdružuje profesní organizace a instituce realitních profesionálů, tj. realitních zprostředkovatelů a správců nemovitostí, zejména ze členských zemí Evropské unie (a dále například Švýcarska či Ukrajiny). Jejím cílem je zvýšení kvality realitních profesí a podpora profesionalizace na trhu realitních zprostředkovatelů, kanceláří a správců nemovitostí. V rámci Evropské unie se rovněž snaží o harmonizaci právní úpravy realitního zprostředkování napříč členskými státy a o přeshraniční spolupráci. Rovněž se aktivně podílí na tvorbě evropské legislativy a je poradní institucí při přípravě národních právních úprav. Za Českou republiku je jejím členem Asociace realitních kanceláří ČR (ARK ČR).

První Evropský etický kodex realitních profesionálů (European Code of Ethics for Real Estate Professionals) vydala CEPI v roce 2006. Následně v roce 2018 vydala modernizovaný kodex, nazvaný European Code of Conduct and Ethical Behaviour for National Real Estate Association Members, který prvně jmenovaný doplňuje a rozvíjí o nová témata a oblasti. Druhý jmenovaný tak budeme dále označovat jako Kodex.

Kodex upravuje standardy fungování realitních profesionálů. Byť není pro činnosti realitních zprostředkovatelů v České republice přímo závazný, je kladen silný důraz na to, aby jeho pravidla byla všeobecně dodržována a případně inkorporována do vnitřních etických kodexů a zásad jednotlivých národních asociací či přímo realitních kanceláří.

Základní principy Kodexu

Kodex staví především na principech transparentnosti, čestnosti a nezávislosti realitních profesionálů. Jeho cílem je především zvýšení kvality služeb a odbornosti realitních profesionálů, a dále také důvěrnosti a transparentnosti realitních služeb, či předcházení možnému střetu zájmů mezi realitním profesionálem a klientem. Tyto základní principy jsou rozpracovány do jednotlivých zásad, které stanovují rámec etického jednání realitního profesionála.

Zásady etického jednání realitních profesionálů

Realitní profesionálové a mezi nimi i realitní zprostředkovatelé (dále jako „RZ“) musí při výkonu svého povolání ctít následující zásady:

  1. Nezávislost – RZ musí ve všech případech jednat podle pokynů klienta a v jeho zájmu, vždy nezávisle a nestranně. Tato zásada se v činnosti RZ projevuje především tak, že RZ nesmí upřednostňovat své zájmy nebo zájmy jiných osob před zájmy svého klienta. Nestranností se pak má na mysli to, že samotný RZ se nesmí v rozporu se zájmy klienta stát samostatným účastníkem realitního obchodu. V duchu této zásady jsou RZ povinni se vyhnout situacím, ve kterých by se sami stali takovými účastníky realitního obchodu, jejichž zájmy jdou proti zájmům jejich klienta (tedy např. pokud by RZ, či jemu spřátelená osoba, kupoval nemovitost svého klienta neodůvodněně pod obvyklou cenou).

  2. Zodpovědnost – RZ musí jednat zodpovědně, tedy informovaně a s vědomím možných důsledků, které jejich jednání může mít na klienta. V případě, že klient udělí RZ pokyny, které dle odborného názoru RZ mohou mít pro klienta negativní důsledky (například právní, daňové či ekonomické) či mohou být v rozporu s jeho zájmy, musí o tom klienta vyrozumět. Pokyny klienta, které jsou v rozporu s právními předpisy, rovněž nesmí RZ splnit. Takovéto pokyny se mohou týkat například porušení zákazu diskriminace při obstarávání zájemce, obcházení zákona v oblastech daní, nebo porušení právních předpisů v oblasti potírání praní špinavých peněz.

  3. Čestnost – RZ musí vystupovat v jednání s klientem a s třetími osobami čestně a v nejlepším zájmu klienta. Při jednání s RZ nemohou vznikat pochyby o jeho bezúhonnosti a charakterním jednání.

  4. Zákaz diskriminace – RZ si musí při výkonu svého povolání počínat tak, aby nedocházelo k diskriminaci klientů ani třetích osob na základě národnosti, rasy, vyznání, věku, pohlaví, místa narození či původu a zdržet se všech forem diskriminace, které nejsou přípustné podle Listiny základních práv a svobod Evropské unie. V České republice je v tomto směru rovněž třeba brát v potaz úpravu Antidiskriminačního zákona č. 198/2009 Sb.

  5. Důvěrnost – RZ musí zachovávat nejvyšší standardy důvěrnosti veškerých informací, se kterými se seznámí při výkonu svojí činnosti či které mu jsou v souvislosti s jeho činností sděleny ze strany klientů či třetích osob. RZ je povinen zachovávat důvěrnost jemu sdělených informací ve vztahu ke všem subjektům, které nejsou přímými účastníky jím vyřizované záležitosti a tyto informace je oprávněn poskytovat pouze v rozsahu, který je nezbytný pro řádný výkon činnosti pro svého klienta. RZ tak musí zejména držet v tajnosti informace o majetkových či rodinných poměrech klientů, které se při realizaci realitního obchodu přirozeně dozvídá.

  6. Odbornost – RZ musí jednat s vědomím vlastní odbornosti, vzdělání a profesionálních zkušeností a nenabízet klientům služby ani nevyřizovat záležitosti, které přesahují jeho odborné schopnosti. RZ nesmí přijímat zakázky či vyřizovat záležitosti, které jeho odbornost přesahují.

  7. Profesionalita – RZ jsou povinni při své činnosti využívat všech svých profesionálních schopností a dovedností, a to v souladu s platnou legislativou a profesními standardy. RZ je současně povinen znát v potřebném rozsahu aktuální právní úpravu oblastí, ve kterých poskytuje své služby. Se zásadou souvisí i povinnost průběžného vzdělávání RZ, a to především v oblastech práva a daní, ale rovněž v oblasti obchodu, marketingu, prezentace či osobního vystupování, neboť i ty rámují celkovou kvalitu poskytovaných realitních služeb.

  8. Poctivost vůči klientům – RZ musí vůči svým klientům vystupovat poctivě a své služby poskytovat vždy na základě písemné smlouvy. Ujednání takové smlouvy musí být oboustranně vyvážená a v souladu s platnou právní úpravou. Ve smlouvě musí být transparentním způsobem upraven především obsah a rozsah poskytované služby, jakož i její cena a veškeré související poplatky. Klient musí být poučen o obsahu smlouvy s RZ a jejích důsledcích.

  9. Zákaz střetu zájmů – RZ musí jednat tak, aby se vyhýbal případnému střetu vlastních zájmů se zájmy svého klienta. V případě možného střetu zájmů je o této skutečnosti povinen písemně informovat klienta a současně dát klientovi možnost, aby z důvodu možného střetu zájmů spolupráci s RZ ukončil.

  10. Kolegialita – RZ musí ctít profesní kolegialitu s jinými RZ a jednat tak vůči nim s úctou a vzájemným respektem. RZ se musí vyvarovat nemístné kritiky na adresu svých profesních kolegů i konkurentů a vyhnout se hodnocení postupů či výsledků práce jiných RZ za účelem získání vlastního prospěchu (tedy například kritiky práce jiných RZ s vidinou přebírání jejich klientů).

  11. Diskrétnost – RZ musí za všech okolností zachovávat absolutní diskrétnost o záležitostech klientů a třetích stran, se kterými se seznámil při výkonu své profesionální činnosti. Stejnou diskrétnost je povinen zajistit i u svých zaměstnanců a spolupracovníků.

  12. Odměna za odvedenou práci – RZ není oprávněn přijímat odměny dříve, než z jeho strany dojde k řádnému poskytnutí sjednané služby, tedy k uzavření zprostředkovávané smlouvy či k obstarání příležitosti k uzavření smlouvy. Finanční prostředky klientů musí být uloženy na bankovním účtu, který je oddělený od ostatních prostředků RZ.

  13. Nakládání s prostředky – RZ je povinen zajistit bezpečné nakládání s finančními prostředky svých klientů, zejména pak prostředků tvořících kupní cenu či jinou úplatu. V případě poskytnutí či zprostředkování úschovy musí RZ zajistit, aby úschova byla zpracována v souladu se zákonnými požadavky a případně s požadavky kladenými na třetí osoby, které úschovy poskytují (např. stavovskými předpisy České advokátní komory).

  14. Profesní rozvoj – RZ se musí po celou dobu výkonu své činnosti průběžně vzdělávat tak, aby znal především aktuální právní úpravu související s jeho činností, a dále aby byl seznámen s aktuálními trendy, praxí a profesionálními požadavky aplikovanými v jeho oboru.

  15. Etický marketing – RZ nesmí při propagaci a marketingu v souvislosti s nabídkou uvádět nepravdivé či zavádějící informace, ani informace, které nemá dostatečně prověřené či o jejichž pravdivosti a správnosti má důvodné pochybnosti. RZ by měl vždy před započetím nabídky provést důkladnou právní i faktickou prověrku nemovitosti a vyžádat si od klienta všechny doklady, které jsou relevantní při nabídce nemovitosti či při poskytování služeb.

  16. Potírání praní špinavých peněz – RZ musí jednat v souladu s právními předpisy v oblasti potírání praní špinavých peněz a financování terorismu (AML) a jednat s maximální obezřetností tak, aby při své činnosti praní špinavých peněz či financování terorismu neumožnil či k němu sám aktivně nepřispěl.

  17. Ochrana osobních údajů – RZ musí dbát platných právních předpisů na poli ochrany osobních údajů (GDPR) a nakládat s osobními údaji klientů s maximální obezřetností.

  18. Spravedlivá odměna – Odměna RZ musí vycházet z transparentního ujednání s klientem, se kterým klient předem vyjádřil svůj souhlas při vědomí všech podstatných okolností. Odměna RZ nesmí být svou výší nepřiměřená okolnostem a náročnosti případu. Zásada spravedlivé odměny zahrnuje rovněž zákaz poskytování služeb za tzv. dumpingové ceny, tedy za ceny pod hranicí nákladů s cílem vytlačení konkurence z trhu.

  19. Zákonnost – RZ musí svou činnost vykonávat vždy v souladu s platnou právní úpravou. V případě, že se klient dostává do rozporu s platnou právní úpravou, musí jej o tom RZ bez zbytečného odkladu vyrozumět.

  20. Pojištění – RZ musí být po celou dobu výkonu své činnosti pojištěn, a to v souladu s platnou právní úpravou (§ 7 zákona o realitním zprostředkování).

Publikováno k právnímu stavu ke dni 26.9.2022

Mgr. Christian Grym, LL.M.

advokát

Co přinese oddlužovací novela insolvenčního zákona

Koncem ledna 2019 podepsal prezident Miloš Zeman vládní návrh tzv. „oddlužovací novely“ zákona č. 182/2006 Sb., insolvenčního zákona (dále jako „IZ“). Ve velmi krátkém časovém sledu se jedná již o druhou legislativní změnu z vládního pera, která má za cíl řešit nadměrné zadlužení českých domácností a zpřístupnit sanační řešení úpadku širšímu okruhu dlužníků. V průběhu legislativního procesu však došlo k významným změnám, které novou právní úpravu oddlužení posunuly poněkud jiným směrem, než původně předkladatel zákona zamýšlel. V tomto příspěvku se tedy především dozvíte, které klíčové změny s sebou novela v konečné podobě přináší a jaké potenciální problémy lze v navrhované právní úpravě spatřovat

Nižší hranice pro splnění oddlužení?

Dle mého nejpodstatnější změnou, kterou insolvenční novela přinese, bude zrušení dosavadního principu „aspoň 30 % za 5 let“ pro oddlužení plněním splátkového kalendáře (resp. nově plněním splátkového kalendáře se zpeněžením majetkové podstaty – viz dále).

Současný insolvenční zákon v § 395 odst. 1 písm. b) stanoví, že „insolvenční soud zamítne návrh na povolení oddlužení, jestliže se zřetelem ke všem okolnostem lze důvodně předpokládat, že hodnota plnění, které by při oddlužení obdrželi nezajištění věřitelé, bude nižší než 30 % jejich pohledávek, ledaže tito věřitelé s nižším plněním souhlasí.“ Zároveň je v § 398 odst. 3 IZ normována 5letá doba oddlužení.

Dále pak dle § 414 insolvenčního zákona platí, že „jestliže dlužník splní řádně a včas všechny povinnosti podle schváleného způsobu oddlužení, vydá insolvenční soud usnesení, jímž dlužníka osvobodí od placení pohledávek, zahrnutých do oddlužení, v rozsahu, v němž dosud nebyly uspokojeny.“

Nenovelizovaná podoba oddlužení tedy operuje s ekonomickou nabídkou dlužníka, že po dobu 5 let od povolení oddlužení bude svým nezajištěným věřitelům splácet měsíčně maximální možnou částku (s limity vyplývajícími z § 398 odst. 3 IZ), v souhrnu však minimálně v rozsahu 30 % všech nezajištěných (přihlášených a zjištěných) pohledávek.[1] Je-li tedy již ze samotného insolvenčního návrhu spojeného s návrhem na povolení oddlužení zjevné, že dlužníkův disponibilní příjem[2] nestačí k uspokojení alespoň 30 % nezajištěných pohledávek věřitelů, soud oddlužení nepovolí.

Rovněž platí, že pokud skutečná hodnota plnění, která po splnění pětiletého oddlužení připadne na nezajištěné věřitele, je menší než zmíněných 30 %, soud dlužníka od placení zbytku pohledávek osvobodí pouze výjimečně a za předpokladu, že se jedná o nepodstatné porušení splátkového kalendáře, které nebylo zaviněné dlužníkem.[3]

Tuto dosavadní koncepci oddlužení novela od základů mění. Zatímco 5 let pro splnění oddlužení v základní variantě i nadále přetrvává, minimální hranice 30 % byla v ustanovení
§ 395 odst. 1 písm. b) IZ nahrazena následovně:

„insolvenční soud zamítne návrh na povolení oddlužení, jestliže se zřetelem ke všem okolnostem lze důvodně předpokládat, že dlužník nebude schopen splácet v plné výši ani pohledávky podle § 168 odst. 2 písm. a), (pozn. autora: jedná se o hotové výdaje a odměnu insolvenčního správce, dále pro zjednodušení jen jako „odměna insolvenčního správce“), přičemž výše splátky ostatním věřitelům včetně věřitelů pohledávek za majetkovou podstatou a pohledávek postavených jim na roveň nesmí být nižší než tato pohledávka, a dále ani pohledávky podle
§ 169 odst. 1 písm. e) a § 390a odst. 5 (pozn. autora: jedná se o pohledávky na zákonném výživném a pohledávku za sepis insolvenčního návrhu spojeného s návrhem na povolení oddlužení).“

Schválené znění tohoto klíčového ustanovení oddlužovací novely považuji z hlediska použité formulace za poněkud nešťastné. Celý problém spočívá v tom, že pohledávky podle § 169 odst. 1 písm. e) IZ (tedy pohledávky na výživném) jsou rovněž pohledávkami postavenými na roveň pohledávkám za majetkovou podstatou. Říká-li tedy uvedené ustanovení, že dlužník musí splácet nezajištěným věřitelům včetně věřitelů pohledávek postavených na roveň pohledávkám za majetkovou podstatou alespoň tolik, kolik platí insolvenčnímu správci, vyvstává otázka, zdali se do této minimální částky pro věřitele započítává též výživné, či nikoli.

S ohledem na to umožňuje nový § 395 odst. 1 IZ minimálně dva možné výklady:

a) Dlužník je povinen platit odměnu insolvenčnímu správci a zákonné výživné; svým nezajištěným věřitelům pak pouze případný kladný rozdíl mezi výživným a částkou ekvivalentní odměně insolvenčního správce. Pokud by tedy po účinnosti novely měl dlužník vyživovací povinnost vyšší, než je odměna insolvenčního správce, nemusel by ostatním věřitelům zaplatit nic, čímž bychom se de facto dostali do stavu nulového oddlužení.

b) Dlužník je povinen platit odměnu insolvenčnímu správci, zákonné výživné a svým nezajištěným věřitelům částku ekvivalentní odměně insolvenčního správce (tj. nad rámec výživného).

Oběma zmíněnými výklady však dojdeme k závěru, že celková minimální částka, kterou je dlužník v oddlužení povinen svým nezajištěným věřitelům zaplatit, bude značně individuální a závislá na výši jeho vyživovací povinnosti. V případě dlužníků s vysokou vyživovací povinností tak může být hranice pro vstup do oddlužení po novele dokonce vyšší, než současných 30 %.

Nová koncepce oddlužení na druhé straně žádným způsobem nezohledňuje celkovou výši dluhů úpadce. Dlužníkům s enormně vysokými dluhy tak bude umožněno splnit oddlužení i za předpokladu zcela minimálního uspokojení svých věřitelů.

Vládní návrh novely přitom ještě obsahoval „pojistku“ pro případ excesivního předlužení, kdy 30% hranice uspokojení byla zachována pro věřitele, jejichž dluhy překračovaly hranici tisícinásobku existenčního minima.[4] V průběhu legislativního procesu však byla tato podmínka z návrhu odstraněna. Po účinnosti novely tak bude možné oddlužit též osoby s mnohamilionovými dluhy za „cenu“ měsíční splátky jen o něco málo převyšující dva tisíce korun českých (nemá-li takový dlužník vyživovací povinnost). Věřitelům takového dlužníka se tak dostane uspokojení ve zcela zanedbatelné výši, což na dlužníka jistě nepůsobí kýženým výchovným dojmem.

Novela tak na jedné straně zjevně otevře prostor pro oddlužení osob, které za současného stavu na oddlužení nedosáhnou pro výši svých dluhů, na druhé straně však odepře beneficium oddlužení těm dlužníkům, jejichž dluhy jsou relativně nízké, avšak mají minimální disponibilní příjem a současně vysokou vyživovací povinnost.

Zrychlené oddlužení

Vedle (částečně) benevolentnějších podmínek pro pětileté oddlužení přináší novela dále druhou variantu oddlužení tříletého. Podmínkou je však úhrada alespoň 60 % pohledávek nezajištěných věřitelů („aspoň 60 % za 3 roky“).

Ve vládním návrhu insolvenční novely (která mj. místo nynějšího 60% uspokojení počítala v tříletém oddlužení pouze s 50 % pro nezajištěné věřitele), zapadala tato varianta do zcela jiného kontextu. Původní vládní verze ještě počítala s pětiletým oddlužením při zachování minimální míry uspokojení nezajištěných věřitelů v rozsahu 30 %, a dále s nadstavbovou variantou sedmiletou, která měla následovat v případě, kdy by 30 % uspokojení za pět let dosaženo nebylo.

V důsledku pozměňovacích návrhů však došlo k tak podstatným změnám v celém komplexu oddlužovací novely, že varianta zrychleného oddlužení nyní působí poněkud nekoncepčním dojmem a o její praktické využitelnosti lze mít jisté pochybnosti. Pomineme-li časové hledisko, pak dospějeme k závěru, že varianta tříletého oddlužení může být pro dlužníka ekonomicky výhodná jen v poměrně omezeném penzu případů. Jako příklad lze uvést situaci, kdy výše uspokojovaných pohledávek bude extrémně nízká, dlužník má značný nezajištěný majetek, nebo podstatnou část jeho dluhů bude tvořit zákonné výživné.

Nový insolvenční zákon bude znát ještě jednu zvláštní variantu tříletého oddlužení. Ta je ukryta v novém ustanovení § 412a odst. 4 IZ, podle kterého „Vznikl-li dlužníku nárok na starobní důchod před schválením oddlužení a tento nárok trval po celou dobu schváleného oddlužení nebo je-li dlužník invalidní ve druhém nebo třetím stupni, je oddlužení plněním splátkového kalendáře se zpeněžením majetkové podstaty splněno, jestliže nebylo zrušeno po dobu 3 let od schválení oddlužení.“ Za povšimnutí stojí především to, že mezi podmínkami pro oddlužení dlužníka splňujícího podmínky přiznání starobního či invalidního důchodu se již nevyskytuje povinnost „vynaložit veškeré úsilí, které po něm bylo možno spravedlivě požadovat, k plnému uspokojení pohledávek svých věřitelů“, jako je to pro případ všech ostatních dlužníků stanoveno v odst. 1 písm. c) shodného paragrafu.

Je tedy možno uzavřít, že tyto skupiny dlužníků nebudou mít ani základní povinnost projevit v oddlužení snahu k úhradě svých dluhů a jediným korektivem jejich chování v oddlužení tak bude hledisko poctivého záměru, což považuji za přinejmenším problematické. Jistě mi na tomto místě můžete oponovat, že to nebude představovat problém, neboť dávky starobního či invalidního důchodu představují poměrně jistý zdroj příjmů, ze kterého lze bez větších problémů provádět pravidelné srážky, aniž by ze strany dlužníka bylo možné jakoukoli část takového příjmu před svými věřiteli skrýt. Přesto se však domnívám, že by maximální snaha dlužníka měla být společným jmenovatelem pro všechny varianty oddlužení, a to tím spíše za situace, kdy po účinnosti novely bude oddlužení pro mnohé dlužníky mnohem více dluhovou amnestií než sanací dluhů.

Nové způsoby oddlužení

Současný insolvenční zákon v § 398 upravuje tři základní způsoby oddlužení – (i) plněním splátkového kalendáře, (ii) zpeněžením majetkové podstaty a (iii) plněním splátkového kalendáře se zpeněžením majetkové podstaty nebo její části.[5]

K pochopení dopadů legislativní změny v této oblasti je však třeba uvést, že i za současné situace se toto rozdělení fakticky dotýká pouze nezajištěných věřitelů, neboť zajištění věřitelé jsou uspokojování pouze z výtěžku zpeněžení zajištění.[6] Tak tomu bude i nadále. Mluvíme-li tedy v kontextu způsobů oddlužení o zpeněžování majetkové podstaty, máme tím na mysli pouze tu část majetkové podstaty, která není zajištěna ve smyslu insolvenčního zákona.

Podle novelizovaného znění § 398 IZ nebude již samostatné plnění splátkového kalendáře nadále umožněno a standardním způsobem oddlužení se stane plnění splátkového kalendáře se zpeněžením majetkové podstaty. Výraz standardní užívám proto, že dle nového znění § 402 odst. 5 IZ nadále nebude mít insolvenční soud možnost rozhodnout o způsobu oddlužení za situace, kdy nerozhodnou nezajištění věřitelé.[7] Za těchto podmínek tak insolvenční soud vždy rozhodne o provedení oddlužení plněním splátkového kalendáře se zpeněžením majetkové podstaty. Vzhledem k praxi, kdy věřitelé hlasují o způsobu oddlužení dlužníka v naprostém minimu případů, se domnívám, že se plnění splátkového kalendáře se zpeněžením majetkové podstaty stane prakticky jediným způsobem oddlužení a samostatné oddlužení zpeněžením majetkové podstaty bude spíše raritou.

Dlužník procházející oddlužením plněním splátkového kalendáře se zpeněžením majetkové podstaty bude nově povinen vydat ke zpeněžení veškerý majetek náležející do majetkové podstaty, s výjimkou věcí uvedených v novém odstavci 6 § 398 IZ. Nejpodstatnějšími z věcí, které není dlužník povinen vydat, je majetek, jehož zpeněžením by se nedosáhlo uspokojení věřitelů,[8] dále majetek, který dlužník nabyl v průběhu oddlužení, a konečně i tzv. podlimitní obydlí, tj. obydlí, jehož hodnota nepřesahuje hodnotu určenou dle prováděcího právního předpisu. Vzhledem k tomu, že v okamžiku sepsání tohoto pojednání není příslušný prováděcí předpis doposud vydán, je obtížně posoudit, nakolik problematické toto ustanovení může potenciálně být.

Opětovně ale na tomto místě zdůrazňuji, že zákaz zpeněžení podlimitního obydlí se týká výlučně případů, kdy toto obydlí není předmětem zajištění. S ohledem na skutečnost, že v podstatné většině insolvenčních řízení je nemovitý majetek dlužníka zajištěn (ať již ze strany banky či exekutora), nebude mít toto ustanovení žádné dramatické dopady na praxi oddlužení.

I přes opticky poměrně rozsáhlé změny v příslušných částech insolvenčního zákona dopadajících na způsoby oddlužení mám za to, že na praxi oddlužení nebudou novelizace v této oblasti mít až tak podstatný vliv, jak by se mohlo zdát. U nemajetných dlužníků, kde takříkajíc nebude co zpeněžovat, zůstane fakticky zachováno klasické plnění splátkového kalendáře. U dlužníků majetných pak bude tento majetek povětšinou předmětem zajištění, čímž dojde ke zpeněžení stejným způsobem jako doposud.[9]

Kvalitativní hledisko oddlužení, poctivý záměr a splnění oddlužení

Záměrem předkladatele novely bylo stavět novou úpravu institutu oddlužení méně na kvantitativních kritériích (tedy na výši uhrazených dluhů) a zároveň dát větší prostor hlediskům kvalitativním (tedy především snaze a úsilí dlužníka, či jeho poctivému záměru). Tomuto přístupu tak např. odpovídá zvýšená povinnost insolvenčního správce k dohledu nad dlužníkem v průběhu oddlužení.[10]

Důvodem je snaha eliminovat možné pokusy dlužníků o zneužití institutu oddlužení, které se zřejmě za budoucího stavu fakticky nulového oddlužení stanou ještě citelnější hrozbou, než tomu bylo doposud.

Poctivý záměr je již za současného stavu základní podmínkou povolení oddlužení. K poměrně široké a značně subjektivní proklamaci § 395 odst. 1 písm. a) IZ přibude nově trojice situací, za kterých insolvenční soud návrh na povolení oddlužení zamítne.[11] Jde o situace, kdy:

a) dlužník v posledních 10 letech před podáním návrhu na oddlužení prošel oddlužením a byl osvobozen od placení svých dluhů,

b) dlužníkovi byl v posledních 5 letech návrh na povolení oddlužení zamítnut pro nepoctivý záměr, či pokud dlužníkovi bylo oddlužení pro nepoctivý záměr v tomto období neschváleno či zrušeno,

c) dlužník vzal v posledních 3 měsících návrh na povolení oddlužení zpět.

Pro důvody zvláštního zřetele hodné však bude možné i přes shora uvedené skutečnosti oddlužení povolit. Praktická použitelnost a reálné dopady těchto nových ustanovení tedy do budoucna zůstávají otázkou.

Důraz na kvalitativní hlediska oddlužení se rovněž výrazně projevuje již ve výše zmiňovaném § 412a IZ. Ten ve svém odstavci 1 písm. c) říká, že „oddlužení plněním splátkového kalendáře se zpeněžením majetkové podstaty je splněno, jestliže po dobu 5 let od schválení oddlužení nebylo dlužníku oddlužení zrušeno a dlužník neporušil svou povinnost vynaložit veškeré úsilí, které po něm bylo možno spravedlivě požadovat, k plnému uspokojení pohledávek svých věřitelů; má se za to, že tuto povinnost neporušil, jestliže v této době splatil nezajištěným věřitelům alespoň 30 % jejich pohledávek.“

Povinnost poskytnout nezajištěným věřitelům určité procentuální uspokojení je v tomto ustanovení nahrazena povinností dlužníka „vynaložit veškeré úsilí, které po něm bylo možno spravedlivě požadovat, k plnému uspokojení svých věřitelů“. K tomu je přidána vyvratitelná domněnka snažení za předpokladu, kdy dlužník za 5 let uspokojí alespoň 30 % pohledávek nezajištěných věřitelů. Není-li tato podmínka splněna, bude zřejmě soud při rozhodování o splnění oddlužení zkoumat, nakolik se dlužník snažil dostát svým závazkům v co největším rozsahu, zda před svými věřiteli nezatajoval příjmy, či zda záměrně neodmítal lukrativnější pracovní nabídky apod. Nejsem si však jistý, zda při rozhodování o splnění oddlužení bude mít insolvenční soud dostatek informací, podle kterých by mohl nedostatek snahy dlužníka odhalit. Určitá přísnost při rozhodování v této fázi oddlužení však bude přinejmenším vhodná, neboť v opačném případě by dlužník k jakémukoli snažení či vyšší míře splacení svých dluhů zcela postrádal jakoukoli motivaci.

Další změny

Poměrně nenápadnou, leč velmi významnou, změnu provedl zákonodárce v § 136 odst. 3 IZ, když pro všechny způsoby řešení úpadku sjednotil lhůtu k přihlášení pohledávky na 2 měsíce. Tento krok hodnotím velmi kladně, neboť se domnívám, že pro existenci rozdílných lhůt k přihlašování pohledávek u jednotlivých způsobů řešení úpadku nikdy nebyl tak docela racionální důvod.

Ve změti úprav insolvenčního zákona by ještě snadněji mohla zaniknout drobná změna v rámci § 410 odst. 5 IZ, podle které bude nově mít dlužník v oddlužení možnost popírat rovněž pohledávky zajištěných věřitelů, které za dnešního stavu je oprávněn popřít pouze insolvenční správce. Vzhledem k tomu, že předmětem zajištění je v oddlužení nejčastěji nemovitá věc (obydlí dlužníka), otevírá se tímto dlužníkům cesta, jak za určitých okolností mohou pozdržet zpeněžení svého obydlí a tím si prodloužit dobu, po kterou mohou zajištěnou nemovitost obývat (pochopitelně na úkor zajištěného věřitele).

Poměrně bizarně poté vyznívá novelizované ustanovení § 398 odst. 7 IZ, podle kterého může insolvenční soud uložit dlužníkovi až 100 hodin bezplatného sociálního poradenství za účelem předcházení budoucímu úpadku. Rád bych se v tomto ohledu mýlil, ale spíše se domnívám, že tento bohulibý úmysl směřující ke zvyšování finanční gramotnosti dlužníků bude v budoucnu víc ke škodě než k užitku.

Naopak poměrně praktickým nástrojem je přerušení a prodloužení průběhu oddlužení podle nového § 412b IZ. Insolvenční soud tak bude mít možnost schválené oddlužení z důležitých důvodů a na návrh dlužníka přerušit. Po dobu přerušení průběhu oddlužení přitom nemusí dlužník provádět splátky svým nezajištěným věřitelům; na druhé straně se doba, kdy je průběh oddlužení přerušen, nezapočítává do celkové doby potřebné pro splnění oddlužení. Prodloužení oddlužení pak umožňuje insolvenčnímu soudu, opět pouze z důležitých důvodů, doby potřebné pro splnění oddlužení podle § 412a odst. 1 IZ prodloužit až o 6 měsíců. Pro rozhodovací praxi soudů zde však vzniká poměrně nezbytná potřeba výkladu, co je možno považovat za důležité důvody.

Závěr

Možná poněkud překvapivě lze konstatovat, že oddlužovací novela insolvenčního zákona ve znění schváleném poslaneckou sněmovnou je ke dlužníkům mnohem benevolentnější, než byl původní vládní návrh. Novela tak určitým skupinám dlužníků umožňuje projít prakticky nulovým oddlužením, tedy získat osvobození od placení svých dluhů za předpokladu úhrady zcela minimální částky ve prospěch svých věřitelů. Nechť si každý sám posoudí, zdali je tato varianta tím nejlepším řešením excesivního zadlužení českých domácností.

Odhlédneme-li od této sociopolitické otázky, pak lze dle mého celkové provedení oddlužovací novely hodnotit vesměs kladně. Osobně za nejpodstatnější trhlinu nové právní úpravy oddlužení však považuji absolutní absenci mechanismů, které by dlužníka po dobu trvání oddlužení motivovaly k vyššímu výdělku. Za dosavadního stavu přitom tuto funkci plnila alespoň minimální třicetiprocentní hranice uspokojení věřitelů. Stimul, který by dlužníka odměnil za větší ekonomickou aktivitu, by přitom mohl být ku prospěchu jak dlužníka samotného, tak jeho věřitelů.

Trnem v oku nové právní úpravy oddlužení rovněž zůstává řada interpretačních problémů a faktických nejasností, a to nejen těch, které jsou již v tomto okamžiku zjevné, ale také těch, které vyvstanou poté, co novela 1. června 2019 vstoupí v účinnost.

Publikováno pro časopis Bulletin advokacie k právnímu stavu ke dni 9.3.2019

Mgr. Christian Grym, LL.M.

advokát


[1] Výjimkou může být případ, kdy věřitelé výslovně souhlasí s mírou uspokojení nižší.

[2] tj. část dlužníkova příjmu vypočtená dle § 398 odst. 3 IZ ve spojení s § 279 zák. č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu.

[3] viz § 415 IZ.

[4] Tj. za současného stavu 2 200 000,- Kč dle § 5 zák. č. 110/2006 Sb., o životním a existenčním minimu.

[5] Tento způsob oddlužení je však za současné situace možno provést jen na návrh insolvenčního správce a se souhlasem dlužníka.

[6] viz § 398 odst. 3 IZ.

[7] Hlasováním postupem podle § 402 IZ.

[8] Tzn. majetek, který má tak nepatrnou hodnotu, že by celý výtěžek zpeněžení připadl na úhradu nákladů zpeněžení a odměnu insolvenčního správce.

[9] Tj. obdobně podle ustanovení o zpeněžení v konkursu.

[10] Např. nové znění § 36 odst. 3 až 5 IZ.

[11] Nově vložené odstavce 3 až 6 § 395 odst. 1 IZ.

Uplatňování zájmů obrany státu při územním rozhodování

V nedávné době jsem narazil na poměrně emotivně vedenou diskuzi, týkající se specifického, leč zajímavého problému v oblasti stavebního práva. Jádrem sporu byl totiž způsob a rozsah, v jakém je v zájmu obrany a bezpečnosti státu možné omezovat civilní výstavbu v určitých oblastech, které jsou ze strany ministerstev obrany či vnitra považovány za významné. Přirozeně se tak tato problematika nejvíce dotýká vlastníků nemovitostí v širším okolí vojenských a policejních objektů. Jak však ukazuje praxe, zájmy zmíněných ministerstev může být rovněž dotčena civilní výstavba, která se v přímém sousedství takových objektů vůbec nenachází.

Vymezení problému

Procesní ochranou některých veřejných zájmů se v rámci zákona č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon), (dále jako „stavební zákon“) zaobírá hlava IV., §§ 175-177. Vedle zájmu na ochraně kulturně cenných předmětů a staveb, památkové péči, ochraně přírody, jakož i zájmu na ochraně zdraví a majetku lidí při mimořádných událostech, považuje stavební zákon za veřejný zájem hodný zvláštního zřetele rovněž zájem na zajištění obrany a bezpečnosti státu.

Ochrana zájmu na obraně a bezpečnosti státu přitom byla do této části stavebního zákona přetavena v podobě (jediného) ustanovení § 175 odst. 1. podle kterého:

V územích vymezených Ministerstvem obrany nebo Ministerstvem vnitra lze v zájmu zajišťování obrany a bezpečnosti státu vydat územní rozhodnutí a povolit stavbu jen na základě jejich závazného stanoviska. Vymezená území oznámí pořizovatelům územně analytických podkladů a stavebním úřadům, v jejichž správních obvodech se nacházejí.“

Toto poměrně nenápadné ustanovení přitom již na první pohled vyvolává celou řadu otázek.

Jak jsem již uvedl, deklarovaným smyslem této právní úpravy je procesní ochrana zájmu na zajišťování obrany a bezpečnosti státu ve výstavbě. Za účelem prosazování tohoto veřejného zájmu zákon povolává nadepsané ustanovení oba uvedené ústřední orgány státní správy, aby při územním rozhodování vystupovaly v pozici dotčených orgánů. Formou závazných stanovisek přitom mohou obě jmenovaná ministerstva podstatným způsobem zasahovat do procesů územního rozhodování (i plánování). Mohou tak výstavbu v konkrétním případě omezit, či zcela zakázat, případně mohou klást stavebníkovi podmínky pro realizaci a užívání staveb. Obdobně významným způsobem pak mohou dotčené orgány ovlivňovat proces tvorby územně plánovací dokumentace (tj. zásady územního rozvoje, regulační plány a především územní plány obcí). Do procesu územního plánování však tyto orgány ingerují rovněž na základě ustanovení § 6 odst. 1 písm. h) zákona č. 222/1999 Sb., o zajišťování obrany České republiky.

Vydávání závazných stanovisek je dle uvedeného ustanovení teritoriálně omezeno na „území vymezená Ministerstvem obrany nebo Ministerstvem vnitra“ (nazývejme je dále vymezená či zájmová území). Zákon však poněkud ponechává stranou otázku, co jsou tato vymezená území vlastně zač, jakou formou jsou vymezována, či za jakých podmínek mohou býti vymezena. A tím se dostáváme k jádru celého problému, neboť právě v tomto spatřuji avizovanou problematičnost právní úpravy § 175 stavebního zákona.

Možné výklady

Neuchopitelnost ustanovení § 175 stavebního zákona umocňuje rovněž fakt, že komentářová literatura se detailnějšímu výkladu vesměs vyhýbá. Jediný souvislejší rozbor dané normy podává Lachmann.[1] Ten se domnívá, že tato vymezená území představují zvláštní a svébytnou formu územního omezení, v mnoha ohledech podobnou např. některým druhům ochranných pásem (dle § 83 stavebního zákona, § 37 zákona o ochraně přírody, či § 44 zákona o zajišťování obrany České republiky, aj.). Lachmann současně uvedené ustanovení považuje za kompetenční normu, která zmíněná ministerstva k vymezení zájmových území přímo opravňuje. Příslušné ministerstvo by tak prakticky mělo možnost pasovat samo sebe do role dotčeného orgánu.

Zcela opačný názor zastává Plos,[2] který uvádí: „Ustanovení § 175 a § 176 SZ však je pouhým předpokladem pro vstup dotčených správních orgánů do řízení, není však zmocňujícím ustanovením. Takové ustanovení musí být obsaženo v právním předpisu speciálním, na jehož základě dotčený správní orgán hájí veřejný zájem.

Podle Plose nemůžeme pojem vymezené území chápat jako zvláštní institut (speciální druh územního omezení), ale toliko jako obecný pojem, sběrnou kategorii. Předmětné ustanovení podle něj v zásadě říká, že je-li na základě jiného zákona některé z uvedených ministerstev oprávněno zřídit, vyhlásit, vymezit či rozhodnout o zvláštním územním omezení (např. o ochranném pásmu), získá ministerstvo současně s tím právo vstupovat v roli dotčeného orgánu do procesů územního plánování a rozhodování. Ustanovení § 175 stavebního zákona tak nedává ministerstvům žádná zvláštní oprávnění k zásahům do území, ale počítá s existencí jiného předpisu.

Již na tomto místě se sluší předestřít, že výklad Lachmannův vychází do značné míry z praxe, neboť právě tímto způsobem si uvedené ustanovení vykládají zmiňované správní orgány (především pak Ministerstvo obrany). Dovolil bych si však vyjádřit jistou pochybnost o nezaujatosti právního výkladu zainteresovaných správních orgánů, neboť lze předpokládat, že tyto budou z pochopitelných důvodů tíhnout spíše k výkladu, který je pro něj samotné příznivější.

Výše uvedený názorový rozkol nám tak vymezuje první otázku, kterou se ve spojitosti se zájmovými územími musíme zabývat, tedy zdali tzv. vymezené území představuje zvláštní druh územního omezení.

Historická východiska právní úpravy

Pro pochopení významu a interpretaci uvedené normy jsem se pokusil zapátrat, z jakých historických kořenů uvedené ustanovení vychází a k jakému účelu bylo do platného stavebního zákona přejato.

Současné ustanovení § 175 stavebního zákona přímo navazuje na předchozí právní úpravu § 125 odst. 2 zákona č. 50/1976 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon), (dále jako „stavební zákon 1976“). Podle toho platilo nejprve do roku 1998 následující:

Orgány stanovené federálním ministerstvem národní obrany (dále jen „vojenská správa“), orgány stanovené federálním ministerstvem vnitra nebo ministerstvem vnitra České socialistické republiky a ministerstvem vnitra Slovenské socialistické republiky (dále jen „orgány ministerstva vnitra“) mohou určit a oznámit národním výborům území, v nichž lze v zájmu zajištění obrany a bezpečnosti státu vydat územní rozhodnutí a stavební povolení jen se souhlasem vojenské správy nebo orgánu ministerstva vnitra; …“

Poté pak s účinností od 30.6.1998:

Ministerstvo obrany a Ministerstvo vnitra mohou určit a oznámit stavebním úřadům území, v nichž lze v zájmu zajištění obrany a bezpečnosti státu vydat územní rozhodnutí a stavební povolení jen se souhlasem Ministerstva obrany nebo Ministerstva vnitra;…

Citovaná ustanovení jsou v lecčem podobná současné právní úpravě. Podstatná změna však spočívá v tom, že první věta obsahuje modalitu dovolení. Vzhledem k absenci dalších podmínek a omezení tak z již neplatného ustanovení § 125 stavebního zákona 1976 můžeme dovozovat poměrně silné oprávnění zmíněných státních orgánů označit územní plochy významné pro mocenské zájmy státu. Za staré právní úpravy tak v zásadě platilo totéž, co ohledně nové úpravy dovozuje Lachmann (viz výše), tedy že vymezené území podle § 125 stavebního zákona 1976 představovalo zvláštní územní omezení, jehož vznik byl zcela v dikci příslušných ministerstev.

Nutno však poznamenat, že dané ustanovení vycházelo k politického kontextu doby a odpovídalo socialistickému pojetí veřejného zájmu a soukromého vlastnictví. Vykládat současné ustanovení § 175 stavebního zákona obdobným způsobem by tak dle mého neodpovídalo ani posunu v textaci obou ustanovení, ani značnému společenskému vývoji posledních čtyřech desetiletí.

Srovnání s obdobnými právní instituty

Za účelem interpretace ustanovení § 175 stavebního zákona považuji za účelné podrobit krátké analýze právní instituty, které jsou svým významem a dopady obdobné. Při diskuzi o územních omezeních ve veřejném zájmu pak jako první zřejmě vyvstanou na mysli ochranná pásma, stavební uzávěry, záplavová území, památkově chráněná či (přírodní) chráněná území.

Ochranná pásma lze charakterizovat jako vymezenou plochu obklopující nemovitost či určité území, ve které se podle povahy a důvodu ochrany určitá činnost zakazuje, případně reguluje. Vznikají buď ze zákona (ty nejsou pro účely tohoto článku podstatné), nebo správním aktem (územním rozhodnutím dle § 83 stavebního zákona, či opatřením obecné povahy). Typickým projevem ochranného pásma je buď přímé omezení určitých činností, které jinak být vykonávány mohou (typicky určitého druhu výstavby), případně omezení nepřímé, kdy k určité činnosti je třeba souhlas či povolení orgánu, který jinak není vyžadován.

Typický příklad zvláštního ochranného pásma nalezneme v § 44 zák. č. 222/1999 Sb., o zajišťování obrany České republiky, kterým jsou zabezpečovány prostory obklopující objekty důležité pro obranu státu.

Územním opatřením o stavební uzávěře je formou opatření obecné povahy zamezováno výstavbě, a to z důvodu veřejného zájmu, jež má časově omezenou platnost. Smyslem stavební uzávěry je krátkodobě omezit stavební činnost, která by mohla ztížit budoucí využití území.

Rovněž záplavová území ve smyslu § 66 zákona č. 254/2001 Sb., vodní zákon, jsou vymezována opatřením obecné povahy. Smysl záplavových území pak spočívá v zamezení umisťování a provádění staveb, a to v zájmu ochrany zdraví a majetku.

Památkové rezervace a zóny, shodně jako zvláště chráněná území, vznikají na základě zákona či podzákonného předpisu, jejich režim je tak už do značné míry odlišný.

Společným znakem všech výše uvedených územních omezení je tak především existence veřejného zájmu, vznik na základě konkrétního správního aktu (předpisu), ve velké části případů pak rovněž důvody a rozsah stanovených omezení a případné náhrady za ně.

Vraťme se opět k otázce interpretace pojmu „území vymezených ministerstvy obrany a vnitra“. Pokud bychom považovali za správné první výkladové stanovisko, tedy že tzv. vymezená území představují další kategorii územních omezení, pak nelze než konstatovat, že smysl, účel a dopady do majetkoprávní sféry dotčených osob jsou ve srovnání s jinými územními omezeními, které český právní řád zná, prakticky shodné. Přes to se však právní úprava § 175 stavebního zákona od všech výše uvedených do značné míry liší. Nejen že žádným způsobem neřeší procesní stránku vymezování zájmových území, nestavuje jim ale ani formu žádného správního aktu, nezabývá se důvody a rozsahem souvisejících omezení, ani náhradou za ně.

Nevidím přitom rozumný důvod k tomu, aby se právě ochrana zájmu na zajišťování obrany a bezpečnosti státu takto mimořádným způsobem vymykala z právního rámce ochrany jiných veřejných zájmů, které jsou svým významem srovnatelné.

Z obou nastíněných právních interpretací tak systematický výklad spíše přisvědčuje názoru Plose, tedy že § 175 stavebního zákona je pouhou procesní normou a jako takový předpokládá existenci jiného předpisu, který by pojem vymezeného území normativně naplnil. Sám o sobě však není s to přiznat příslušným správním orgánům žádné zvláštní oprávnění.

Omezení vlastnického práva a veřejný zájem

V důsledku kteréhokoli ze zákonem předpokládaných územích omezení dochází současně k zásahu do výkonu vlastnických práv dotčených vlastníků nemovitostí. Tento zásah může mít dvojí podobu. Buď se může jednat o omezení přímé, kdy zákaz určitých činností v daném území plyne přímo z konkrétního zřizovacího aktu (např. z rozhodnutí o ochranném pásmu), případně ze zákona, nebo o omezení zprostředkované, kdy podmínkách, omezeních, či případném zákazu činnosti rozhoduje v konkrétním případě správní orgán (např. formou závazného stanoviska v řízení podle stavebního zákona). Dopady obou typů omezení jsou však v důsledku stejné.

Jakákoli územní omezení přirozeně doprovází konflikt mezi deklarovaným veřejným zájmem a základním lidským právem na vlastnictví. V případě zájmových území ve smyslu § 175 stavebního zákona naráží vlastnická práva dotčených vlastníků na veřejný zájem na zajišťování obrany a bezpečnosti státu.

Ústavně zaručené právo na vlastnictví však může veřejnému zájmu ustupovat pouze za předpokladu, že bude zachována spravedlivá rovnováha mezi obecným a individuálním zájmem, tj. do té míry, kdy je zásah proporcionální. V kontextu čl. 6 Listiny základních práv Evropské unie lze přitom na veřejný zájem na zachování bezpečnosti nahlížet rovněž jako na základní lidské právo a je tedy nasnadě na vzniklý konflikt nahlížet rovněž optikou principu proporcionality.

Aby bylo výše uvedená kritéria spravedlnosti a proporcionality vůbec možné v konkrétním případě posoudit, je třeba jasně a konkrétně označit sledovaný účel daného omezení, posoudit možné alternativy, odůvodnit jeho rozsah, jakož i přiměřeně prokázat potřebnost a efektivitu zvoleného řešení.

Totéž by tedy muselo platit i v případě vymezených území, u kterých by tak dle mého bylo nezbytné tyto parametry jasně deklarovat, a dále umožnit jejich následný přezkum (neboť ten je v případě jakéhokoli omezování individuálních práv zcela klíčový). Pokud bychom tedy přijali premisu, že zájmová území jsou svébytným institutem, museli bychom na ně klást srovnatelné podmínky, jaké jsou kladeny na jiná územní omezení (např. na zmiňovaná ochranná pásma). Za ústavně konformní minimum přitom považuji situaci, kdy by tato zájmová území byla zřizována na základě správního aktu, s nezbytným odůvodněním a při zachování veškeré procesní obrany a možností přezkumu, která se dotčeným vlastníkům poskytuje v případě jiných srovnatelných zásahů do jejich majetkoprávní sféry.

S ohledem na absenci výslovného zmocnění k vydání správního rozhodnutí a na materiální povahu vymezeného území se domnívám, že tímto správním aktem by nemohlo být nic jiného, než opatření obecné povahy.

Současně se domnívám, že se nemůžeme spokojit s tím, aby byla spravedlnost a proporcionalita zvoleného omezení posuzována až v rámci přezkumu správního rozhodnutí, podmíněného závazným stanoviskem dotčeného orgánu (tj. jednoho z ministerstev).

Závěr

Jak vyplývá ze shora uvedeného, ustanovení § 175 stavebního zákona vyvolává velké množství otázek, na které není možné podat jednoznačnou odpověď. To považuji za velmi nešťastné především s ohledem na důsledky, které uvedené ustanovení může mít na majetkoprávní sféru dotčených osob.

Po zvážení všech výše uvedených argumentů se však přikláním k názoru, že předmětné ustanovení stavebního zákona není samo o sobě způsobilé konstituovat jakákoli hmotněprávní oprávnění. Z mého pohledu se § 175 stavebního zákona jeví spíše jako jakýsi nesystémový anachronismus, nad jehož reálnou aplikovatelností visí řada otazníků.

Abych parafrázoval myšlenku, vyjádřenou Nejvyšším správním soudem v jeho rozsudku ze dne 13.5.2004, č.j. 1 As 9/2003-90, není-li zákonodárce v konkrétním případě schopen vyjádřit normu způsobem jasným, určitým a srozumitelným, je třeba volit takový výklad normy, který je rozumný a funkční. 

S přihlédnutím dále k textaci, systematickému zařazení, logickému srovnání s obdobnými instituty napříč právním řádem, jakož i k posouzení z hlediska konfliktu s ústavně zaručenými právy, mám za to, že smysl této normy je spíše registrační a slouží pouze jako předpoklad pro vstup uvedených správních orgánů do řízení podle stavebního práva.

I pokud bychom přes všechno výše uvedené však připustili, že území vymezená Ministerstvem obrany a Ministerstvem vnitra představují samostatný právní institut, je třeba trvat na požadavku zachování práv dotčených osob, především pak práva na soudní ochranu a přezkum, práva na minimalizaci zásahů do individuálních práv, práva na náhradu za nezbytná omezení a rovněž na zamezení svévole ze strany správních orgánů.

Publikováno pro časopis EPRAVO.CZ Magazine k právnímu stavu ke dni 1.4.2019

Mgr. Christian Grym, LL.M.

advokát

[1] POTĚŠIL, Lukáš, ROZTOČIL, Aleš, HRŮŠOVÁ, Klára, LACHMANN, Martin. Stavební zákon – komentář. 5. vydání. Praha: Nakladatelství C. H. Beck, 2016.

[2] PLOS, Jiří. Stavební zákon s komentářem pro praxi: [stav k 31.8.2013]. Praha: Grada, 2013.

Smlouva o realitním zprostředkování v judikatuře

V době psaní tohoto příspěvku celý realitní trh s napětím vyhlíží okamžik, kdy vstoupí v účinnost zcela nový zákon o realitním zprostředkování (dále jako „ZRZ“), jehož znění počátkem ledna letošního roku podepsal prezident republiky a 17. února vyšel ve sbírce zákonů. ZRZ, který mimo jiné rámcovým způsobem upravuje některé smluvní typy, které jsou v realitní praxi hojně a tradičně využívány, bude účinný již od 3. 3. 2020. Uvedený ZRZ mimo jiné rámcovým způsobem upravuje některé smluvní typy, které jsou v realitní praxi hojně a tradičně využívány.

Vedle dosud inominátní rezervační smlouvy a se jedná právě o smlouvu o realitním zprostředkování, která oproti obecné úpravě občanského zákoníku získává jistá specifika. V očekávání nové právní úpravy však nesmíme zapomínat na fakt, že nová právní úprava není zcela samospasná a že zprostředkovatelská smlouva v souvislosti s realitní činností prošla v rozhodovací praxi soudů za uplynulé roky značným vývojem.

Úvodem se sluší připomenout, že obecnou právní úpravu zprostředkování nalezneme v ustanoveních §§ 2445-2454 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jako „OZ“). Podle té je zprostředkování závazek zprostředkovat zájemci uzavření určité smlouvy s třetí osobou, čemuž odpovídá závazek zájemce zaplatit zprostředkovateli provizi. Jedná se tak o smlouvu obstaravatelského typu, jejíž hospodářský účel se dá charakterizovat je jednorázové vyhledání vhodného obchodního partnera. Zprostředkovatel při své činnosti zpravidla nejedná jako přímý zástupce zájemce, ale pouze vyvíjí jakousi „dohazovací“ činnost, přičemž samotný kontraktační proces je již ponechán na aktivitě přímých účastníků zprostředkované smlouvy.

Realitní trh si v průběhu let vynutil určité zvláštnosti, kterými takto definovaný zprostředkovatelský vztah obohatil o některé pravidelně se vyskytující obsahové náležitosti (naturalia negotii), které obecná úprava sice v duchu smluvní volnosti umožňuje, avšak přímo neupravuje.[1]

Tyto zvláštní náležitosti reflektuje zákon o realitním zprostředkování, který (především) v §§ 9 – 11 a dále §§ 17 – 19 obsahuje zvláštní úpravu, která se uplatní v oblasti realitního zprostředkování (tedy vyjádřeno slovy § 2 písm. c) a d) ZRZ v případě smluv o zprostředkování, kterými se realitní zprostředkovatel zavazuje, že zájemci zprostředkuje uzavření realitní smlouvy, tedy smlouvy o nabytí vlastnického práva k věci, nebo práva užívání či požívání).

Samotná litera zákona však nepodává zcela úplnou a komplexní informaci o tom, jak na zprostředkovatelskou smlouvu nahlížet. Vedle odborné literatury tento obraz realitního zprostředkování dotváří především obsáhlá rozhodovací praxe soudů, o které bych si s trochou nadsázky dovolil tvrdit, že je pro pochopení základních právních kamenů realitního zprostředkování informačně obsáhlejší, než oba nadepsané právní předpisy.

Okamžik vzniku práva na provizi

Ustanovení § 2447 OZ umožňuje, aby si strany zprostředkovatelské smlouvy sjednaly dva typově odlišné režimy vzniku práva na provizi.[2] Tyto režimy se vzájemně liší podle toho, co je cílem zprostředkování.

Obecně předpokládaným (a zákonem preferovaným) výsledkem činnosti zprostředkovatele je uzavření zprostředkovávané smlouvy (čemuž odpovídá znění § 2445 odst. 1 OZ). V takovém případě pak vznik práva na provizi reflektuje dosažení cíle zprostředkování a právo na provizi vzniká uzavřením příslušné smlouvy mezi zájemcem a třetí osobou.

Druhá varianta pak předpokládá, že činnost zprostředkovatele směřuje k obstarání příležitosti k uzavření smlouvy se třetí osobou. Tato možnost je přejata z někdejšího zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, přičemž její užití před velkou novelou soukromého práva z roku 2014 bylo značně limitováno tím, že v podnikatelsko-spotřebitelských vztazích (mezí které realitní zprostředkování ve větším procentu případů spadá) byla nepřípustná. Nejvyšší soud České republiky za staré civilní úpravy dovodil, že:

„…v případě, že zprostředkovatel jako podnikatel poskytuje služby realitní kanceláře a v jejich rámci při uzavření a plnění smlouvy jedná, zatímco zájemce, fyzická osoba, v právním vztahu se zprostředkovatelem jako podnikatel nevystupuje, je zprostředkovatelská smlouva současně i smlouvou spotřebitelskou ve smyslu ustanovení § 52 obč. zák. Pro spotřebitelské smlouvy platí, že strany se nemohou smluvně odchýlit od zákona v neprospěch spotřebitele a dále že v pochybnostech o významu spotřebitelských smluv platí výklad pro spotřebitele příznivější (srov. § 55 odst. 1 a 3 obč. zák.). To znamená, že smluvní vyloučení ustanovení § 774 obč. zák. a jeho nahrazení dohodou, podle níž má zprostředkovatel právo na odměnu již jen na základě obstarání příležitosti k uzavření smlouvy, je neplatné, neboť je pro spotřebitele zjevně nevýhodnější.“[3]

Ačkoli své shora uvedené závěry Nejvyšší soud v celé řadě rozhodnutí potvrdil, není vzhledem ke změně právní úpravy již tato argumentace použitelná. Možnost vázat vznik práva na provizi již na obstarání příležitosti přitom výslovně (i ve spotřebitelských vztazích) umožňuje § 19 odst. 2 ZRZ, který užití této varianty vzniku práva na provizi podmiňuje pouze splněním informační povinnosti vůči zájemci. V současné době je tak z právního hlediska možné v rámci realitního zprostředkování vázat vznik práva na provizi jak na uzavření zprostředkované smlouvy, tak na obstarání příležitosti k jejímu uzavření.

Pro úplnost pak dodám, že právní úprava vzniku práva na provizi je dispozitivní a je tak možné vázat vznik práva i na jiné skutečnosti. Jedinou limitaci představuje § 19 odst. 2 ZRZ, podle kterého může být splatnost provize vázána nejdříve na obstarání příležitosti.

Z praktického hlediska se tak například lze rovněž setkat s variantou, která váže vznik práva na provizi zprostředkovatele až na okamžik, kdy zájemce obdrží od třetí strany plnění, sjednané ve zprostředkované smlouvě (typicky tedy zaplacení kupní ceny). Taková dohoda však nebývá v realitním zprostředkování častá, neboť zprostředkovatele de facto staví do role, kdy odpovídá za splnění smlouvy třetí osobou.

Obstarání příležitosti

Vrátíme-li se pro tuto chvíli k variantě obstarání příležitosti, pak je zajisté vhodné vysvětlit, co se vlastně pod spojením „obstarání příležitosti“ myslí. Toho se zhostil opět Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 29.1.2019, sp. zn. 33 Cdo 844/2017, ve kterém je vysvětleno, že:

Obstaráním příležitosti se rozumí vyhledání takové třetí osoby, s níž má zájemce reálnou možnost zprostředkovávanou smlouvu uzavřít. K tomu, aby možnost uzavřít smlouvu byla reálná, nestačí, že třetí osoba, kterou zprostředkovatel vyhledá, pouze obecně projevuje zájem o uzavření zprostředkovávané smlouvy, obstarání příležitosti k uzavření smlouvy současně předpokládá, že třetí osoba splňuje požadavky stanovené zájemcem a je rozhodnuta za jím stanovených podmínek zprostředkovávanou smlouvu uzavřít, tj. akceptovat návrh na uzavření takové smlouvy ze strany zájemce.“

K obstarání příležitosti tak dojde jedině v případě, že třetí osoba má současně objektivní možnost a subjektivní zájem zprostředkovávanou smlouvu uzavřít. V navazujícím rozhodnutí ze dne 21.5.2019, sp. zn. 33 Cdo 902/2019, k tomu Nejvyšší soud dodává, že příležitost není obstarána v případě, kdy se strany zprostředkovávané smlouvy (typicky kupující a prodávající) nedohodnou na podstatných náležitostech smlouvy, a to i přes to, že zájemce (kupující) dříve svůj zájem o uzavření smlouvy stvrdil uzavřením rezervační smlouvy a složením blokačního depozitu. Jinými slovy tak ani uzavření rezervační smlouvy se zájemce nemusí automaticky znamenat, že zprostředkovatel splnil svou smluvní povinnost.

V posledně zmíněném rozhodnutí Nejvyššího soudu stojí za povšimnutí rovněž skutkové okolnosti řešeného případu. Mezi zájemcem a zprostředkovatelem obstaranou třetí osobou totiž po uzavření rezervační smlouvy došlo především k zásadní neshodě na výši kupní ceny. Minimální výše kupní ceny přitom byla mezi zprostředkovatelem a zájemcem ve zprostředkovatelské smlouvě výslovně sjednána. Je-li obsahem závazku zprostředkovatele „obstarat příležitost uzavřít s třetí osobou smlouvu s určitým obsahem“, ale konstatovat, že spojení „smlouva s určitým obsahem“ směřuje právě k náležitostem, které si zprostředkovatel a zájemce výslovně sjednaly. Tomu odpovídá i příslušná pasáž již zmíněného rozsudku NSČR ze dne 29.1.2019, sp. zn. 33 Cdo 844/2017, ve kterém je vysvětleno, že:

smlouva s určitým obsahem je předmětem zprostředkování, pokud jsou ze strany zájemce uvedeny konkrétní požadavky na obsah zprostředkovávané smlouvy, při jejichž splnění má zájem smlouvu uzavřít; vymezeny musejí být především podstatné obsahové složky zprostředkovávané smlouvy, které jsou pro její vznik nezbytné, vymezení dalších obsahových částí závisí na požadavcích zájemce.“ [4]

V případě řešeném v rozhodnutí NSČR sp. zn. 33 Cdo 902/2019 tak zprostředkovateli nevzniklo právo na provizi z toho důvodu, že neobstaral uzavření smlouvy s určitým obsahem, neboť jím dohledaná třetí osoba nebyla ve skutečnosti ochotna akceptovat jednu z podstatných náležitostí (kupní cenu), kterou si zprostředkovatel a zájemce sjednali. Jak ale posuzovat situaci, kdy se zájemce s třetí osobou nedohodne na náležitosti zprostředkované smlouvy, která není ve zprostředkovatelské smlouvě vymíněna?

Argumentační vlna obou citovaných rozhodnutí Nejvyššího soudu mě vede k závěru, že k obstarání příležitosti dojde v případě, kdy je zprostředkovatelem vyhledaná třetí osoba schopná a ochotná zprostředkovanou smlouvu uzavřít minimálně za podmínek, které si zájemce se zprostředkovatelem dohodl a které tak považuje za podstatné. V duchu hospodářského účelu zprostředkování, kterým je propojení potenciálních kontrahentů, se domnívám, že zprostředkovatel nemůže nést odpovědnost za situaci, kdy kontraktační proces ztroskotá na neschopnosti smluvních stran vzájemně se dohodnout na obsahu smlouvy, který nebyl zájemcem ve vztahu ke zprostředkovateli vymíněn. Zprostředkovatel ostatně není přímým zástupcem zájemce a má tak omezené prostředky, jak do jednání stran zasáhnout.

V těchto úvahách se ale již dostáváme na poměrně tenký led, neboť identifikovat pravou příčinu krachu předsmluvního jednání nebývá vždy možné. Často přitom dochází k situacím, kdy jedna ze stran jednání o obsahu smlouvy začne sporovat nepodstatné náležitosti právě z toho důvodu, aby zakryla svůj následný nezájem o uzavření smlouvy jako takové. V takové situaci pak bývá obtížné rozlišit, zdali zprostředkovatelem vyhledaná třetí osoba vůbec nebyla ochotna smlouvu se zájemcem uzavřít (a právo na provizi nevzniká), či zda k neuzavření smlouvy došlo v důsledku povšedních neshod, osobních antipatií, či prosté vyjednávací neschopnosti (za které zprostředkovatel neodpovídá a právo na provizi mu vzniká).

Neschopnost druhé smluvní strany plnit

Kromě absence skutečného zájmu třetí osoby o uzavření zprostředkované smlouvy vzniká další sporná situace rovněž v okamžiku, kdy se v průběhu jednání o obsahu zprostředkované smlouvy vyjde najevo, že obstaraná třetí osoba není schopna poskytnout patřičné protiplnění (zaplatit kupní cenu), či jinak není schopna smlouvu splnit. V realitní praxi se typicky se jedná např. o situaci, kdy kupující objektivně není schopen sehnat financování.

Bez toho, abych jakkoli předjímal budoucí vývoj rozhodovací praxe soudů, se ve světle dvou výše uvedených rozhodnutí Nejvyššího soudu domnívám, že v takovém případě je zcela legitimní, když zájemce s takovou osobou odmítne zprostředkovanou smlouvu uzavřít (a zprostředkovateli zaplatit provizi). Podpůrně by se přitom dalo odkázat na ustanovení § 2452 OZ, podle kterého „zprostředkovatel nesmí navrhnout zájemci uzavření smlouvy s osobou, o které má důvodnou pochybnost, zda povinnosti ze zprostředkované smlouvy řádně a včas splní…“, případně na povinnost jednat s odbornou péčí ve smyslu § 5 OZ.

Uvedený případ se však zásadně liší od situace, kdy k uzavření zprostředkované smlouvy sice dojde, ale obstaraná třetí osoba smlouvu následně nesplní (neuhradí kupní cenu). V takovém případě k naplnění cíle zprostředkování (tj. uzavření zprostředkované smlouvy) jednoznačně došlo a nebylo by legitimní po zprostředkovateli požadovat, aby odpovídal za porušení smlouvy způsobené třetí osobou (samozřejmě v případě, pokud tak účastníci zprostředkování výslovně nesjednají – viz výše). To ostatně konstatoval i Nejvyšší soud v rozhodnutí ze dne 28.5.2013, sp. zn. 32 Cdo 2694/2011:

Zprostředkovateli vzniká nárok na provizi již okamžikem obstarání reálné příležitosti uzavřít smlouvu. Smlouvou o zprostředkování nepřebírá zprostředkovatel odpovědnost za to, že osoba, se kterou zprostředkovatel uzavření smlouvy doporučil, svůj závazek ze zprostředkované smlouvy splní, ani za to neručí.

Další sjednané závazky zprostředkovatele

Nejvyšší soud ve výše zmíněném (a obsahově velmi výživném) rozsudku ze dne 29.1.2019, sp. zn. 33 Cdo 844/2017, uvádí ke vzniku práva na provizi dále následující:

Činnost zprostředkovatele podle zprostředkovatelské smlouvy směřuje pouze k vyhledání třetí osoby, s níž by měl zájemce možnost zprostředkovávanou smlouvu uzavřít. V rámci zprostředkování pak není zprostředkovatel povinen zájemce zastupovat a uzavření zprostředkovávané smlouvy je věcí samotného zájemce.“

Vzápětí ale dodává:

„Strany si však mohou dohodnout (sjednat) další povinnosti zprostředkovatele jdoucí nad rámec vlastní zprostředkovatelské činnosti; v takovém případě nelze závazek zprostředkovatele považovat za splněný pouhým obstaráním příležitosti uzavřít smlouvu, byť by se jednalo o uzavření smlouvy s určitým obsahem, proto ani samotné obstarání příležitosti k uzavření smlouvy právo na provizi zprostředkovateli nezakládá.“

V kontextu dále uvedeného si v tomto okamžiku nejsem jistý, jak uvedený závěr Nejvyššího soudu správně interpretovat. Skutkově se sice jedná o trochu odlišnou situaci, lze však mít za to, že tyto závěry nejspíše navazují na dřívější judikaturu Nejvyššího soudu,[5] podle které strany mohou vázat vznik práva na provizi i na splnění jiných podmínek, než jsou v zákoně výslovně uvedeny. Sjednají-li strany dodatečné podmínky výslovně, pak je vznik práva na provizi vázán až na splnění sjednaných podmínek. Za takové podmínky označil Nejvyšší soud ve svém rozhodnutí z roku 2010 příkladmo zabezpečení zpracování smluvní dokumentace, asistence v kontraktačním jednání budoucích smluvních stran, zprostředkování úvěrového financování, podání návrhu na vklad, apod.

Takový závěr však považuji za problematický, a to především s ohledem na plánované znění § 3 ZRZ, podle kterého:

„(1) Realitní zprostředkování zahrnuje vždy vyhledání toho, kdo má zájem o uzavření realitní smlouvy se zájemcem.

(2) Realitní zprostředkování zahrnuje zpravidla

a) poskytnutí inzertní služby,

b) posouzení stavu nemovité věci a zpracování návrhu nabídkové ceny,

c) zpracování marketingu nemovité věci,

d) zajištění prohlídky nemovité věci,

e) obstarání stavebně technické dokumentace související s nemovitou věcí,

f) zprostředkování poskytnutí právních služeb,

g) zprostředkování úschovy za účelem zajištění plnění z realitní smlouvy.“

a to ve spojení s ustanovením § 19 odst. 2 ZRZ, který výslovně připouští, aby byla splatnost provize (zřejmě též myšleno v souladu s občanským zákoníkem jako právo na provizi) vázána na obstarání příležitosti k uzavření realitní smlouvy.

Nevyloučí-li tedy ujednání stran ve smlouvě o realitním zprostředkování užití ustanovení § 3 odst. 2 ZRZ, poté by ve smyslu nadepsané judikatury mělo právo na provizi vznikat teprve okamžikem, kdy dojde ke splnění všech dalších povinností zprostředkovatele (z nichž mnoho nastává až poté, co by pojmově došlo ke vzniku práva na provizi při obstarání příležitosti).

V současné praxi realitního zprostředkování je však dle mého prakticky nepřípustné nenabídnout zájemcům ze strany realitní kanceláře uvedené „doplňkové“ služby, či alespoň jejich podstatnou část (což ostatně deklaruje i ZRZ). Závěr o tom, že právo na provizi vzniká až po splnění všech sjednaných povinností zprostředkovatele, a to bez ohledu na to, který ze zákonem předvídaných režimů vzniku práva na provizi strany ujednaly, nepovažuji ani za praktický, ani za rozumný.

I vyjma popsaných rozporů s novou právní úpravou realitního zprostředkování si dovoluji poznamenat, že vázání vniku práva na provizi na splnění řady dalších podmínek již dle mého vybočuje z mezí smyslu zprostředkování jakožto smluvního typu a posouvá zprostředkování spíše někam na pomezí smlouvy o poskytování služeb. Ostatně esenciálním účelem zprostředkování je propojení nabídky s poptávkou. Poskytnutí dalších služeb je již jen přirozeným důsledkem toho, že zprostředkovatel je zpravidla pro svou profesní odbornost schopen zájemci poskytnout nadstavbové služby (a tím si rovněž ospravedlnit případně vyšší odměnu). Odepírat pak zprostředkovateli jeho provizi pouze z toho důvodu, že zájemci (ať už z jakéhokoli důvodu) neposkytl některou z nadstavbových služeb, ačkoli svůj primární závazek splnil, nepovažuji za legitimní.

V tomto směru tedy doufám, že se v brzké budoucnosti dočkáme rozhodnutí, ve kterých Nejvyšší soud své shora uvedené závěry buď upřesní či rozvine, nebo ideálně tuto myšlenkovou větev podrobí racionální revizi.

Příčinná souvislost s činností zprostředkovatele

Základním předpokladem vzniku práva na provizi ze zprostředkování je ve smyslu § 2447 OZ naplnění sjednaných předpokladů, tedy buď uzavření zprostředkované smlouvy mezi zájemcem a třetí osobou, nebo obstarání příležitosti uzavřít se třetí osobou smlouvu s určitým obsahem (viz výše), případně pak další skutečnost, kterou strany ujednaní.

Již za minulé právní úpravy však judikatura dovodila, že ke splnění zprostředkovatelského závazku nedojde v situaci, kdy k uzavření zprostředkované smlouvy nedošlo v důsledku činnosti zprostředkovatele, resp. které s jeho činností nebylo v příčinné souvislosti.[6] Absenci příčinné souvislosti dovozoval Nejvyšší soud pak např. z toho, že k uzavření domněle zprostředkované smlouvy došlo až s dlouhým časovým odstupem a za jiných okolností.[7] Tyto závěry přitom soudy dovodili jak v režimu někdejšího zákona č. 40/1964 Sb., (starý) občanský zákoník, tak dle zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku, a to bez ohledu na odlišný režim i formulace.

Ačkoli mi není známo, že by danou právní otázku některý z vyšších soudů řešil i za účinnosti současného občanského zákoníku, není zřejmě důvod se domnívat, že by došlo v této již letité rozhodovací praxi k nějaké změně. Pohledem realitní praxe bude však zajímavou otázka dokazování v situaci, kdy zprostředkovatel provádí veřejnou nabídku širokému okruhu lidí (ať už na internetu, na sociálních sítích, v tisku, či třeba telemarketingem). Za takové situace je celkem rozumné předpokládat, že až na naprosté výjimky bude jakákoli osoba se zájmem o uzavření zprostředkovávané smlouvy nalezena alespoň částečně v důsledku aktivity zprostředkovatele, a to ať už se do kontaktu se zájemcem dostane prostřednictvím zprostředkovatele, nebo jej kontaktuje přímo (tím spíše v případě, kdy je ve smyslu § 17 ZRZ sjednáno výhradní zprostředkování).

Závěr

Rozhodovací praxe soudů týkající se zprostředkovatelské smlouvy v realitní oblasti je poměrně bohatá. Dle mého názoru jí však v některých ohledech ubírá na přesvědčivosti fakt, že je z velké části zatížena snahami vyšších soudů o „umravňování“ realitních zprostředkovatelů v první dekádě jednadvacátého století. Stejným způsobem je ostatně ovlivněna též judikatura týkající se rezervačních smluv, nebo spotřebitelských smluv v realitní oblasti. Novější rozhodnutí (především) Nejvyššího soudu se však již vyznačují poměrně vyváženým a racionálním přístupem k jednotlivým institutům typickým pro zprostředkovatelskou činnost. Stále se však nemohu zbavit dojmu, že je právo realitního zprostředkování opředeno pavučinou nejasností, která jistotě a stabilitě realitního trhu u nás právě dvakrát nepřispívá.

Není zcela překvapivé, že nový realitní zákon do této praxe žádné bouřlivé změny nepřinese. Jedná se ostatně v dané oblasti o průkopnický předpis, jehož účelem ani nebylo zasahovat do hmotněprávní úpravy zákonných instrumentů, ale spíše stanovit podmínky výkonu činnosti realitního zprostředkovatele. V tomto ohledu tak nezbývá než trpělivě sledovat, jakým směrem se bude ubírat budoucí rozhodovací praxe soudů.

Publikováno pro časopis Právní prostor k právnímu stavu ke dni 19.2.2020

Mgr. Christian Grym, LL.M.

advokát


[1] Jde zejména o zvláštní způsob vzniku práva na provizi, sekundární povinnosti zprostředkovatele zajistit vedle propojení zájemce a třetí osoby rovněž např. smluvní dokumentaci, úschovu kupní ceny, předání předmětu převodu, apod.

[2] Občanský zákoník výslovně nehovoří o vzniku práva na provizi, ale o její splatnosti. Existuje přitom teoretickoprávní rozpor ohledně toho, zdali splatnost de facto znamená vznik práva, nebo zdali právo na provizi vzniká již uzavřením zprostředkovatelské smlouvy a splatností pak toto právo pouze dozrává. Aniž bych se cítil povolán zabředávat do této akademické rozepře si z praktických důvodů dovolím přiklonit se k variantě první, neboť v takovém případě se nedostávám do konfliktu s pojmem splatnost tak, jak jej chápe právo veřejné a ekonomická teorie, což by bylo pro čtenáře přirozeně matoucí.

[3] Rozsudek NSČR sp. zn. 33 Cdo 2552/2012, ze dne 21. 7. 2014

[4] Pro snazší výklad jen poznamenám, že spojení „podstatné obsahové složky“ je významově shodné s pojmem podstatné náležitosti (latinsky essentialia negotii).

[5] např. rozsudek NSČR sp. zn. 33 Cdo 3900/2008, ze dne 27.10.2010

[6] Rozsudek NSČR sp. zn. 23 Cdo 856/2010, ze dne 26.10.2011

[7] Rozsudek NSČR sp. zn. 33 Cdo 930/2013, ze dne 30.4.2015